Petr Placák, EUROSKOP, 28. listopadu 2011
Minulý týden otevřela v Praze své velvyslanectví postsovětská Arménie. Praha měla dosud styky především se sousedním Ázerbájdžánem. Obě země jsou přitom součástí projektu Východního partnerství, který byl spuštěn za českého předsednictví Evropské unie.
Východní partnerství zahrnuje spolupráci se třemi kavkazskými republikami. Vedle Gruzie hledá i Ázerbájdžán své bezpečností záruky v NATO, zatímco Arménie, která rovněž usiluje o spolupráci s Unií, hledí v tomto ohledu k Moskvě. Její „proruská orientace vychází především z obavy ze sousedního Turecka. Arméni od doby starověku po novověk přežili postupně nadvládu Peršanů, Řeků, Římanů a Arabů a nakonec i Osmanů, která vyústila v arménskou genocidu během první světové války.
Předobraz holocaustu
Osmani, kteří ovládli západní Arménii na počátku 16. století, se po staletí chovali vůči arménské komunitě v tradici velkých imperiálních říší starověku – Arméni sice neměli žádná politická práva, ale byl jim ponechán jejich jazyk, náboženství a kultura.
S nárůstem moderního nacionalismu během 19. století se situace začala měnit. Poté, co se z tureckého područí osvobodily balkánské národy, stali se Arméni v osmanské říši nejpočetnější národní menšinou. Její postavení bylo o to zranitelnější, že Arméni neměli, na rozdíl třeba od Řeků, za hranicemi žadný vlastní stát, který by se bral za jejich práva. Kritické se jejich postavení ovšem stalo až poté, co se moci chopili Mladoturci, kteří vedle z nacionalismu vycházejícího panturkismu hlásali i rasový turanismus (obdoba evropského árijství).
Ararat je sice součástí Arménské vysočiny, ale je to nejvyšší hora Turecka. Foto AP
Vypuknutí první světové války poskytlo Mladoturkům příležitost pokusit se uskutečnit jejich sen o spojení všech turkofonních národů Asie v jeden celek. Jako první se nabízel blízký Ázerbájdžán. Spojení s ním překážela nábožensky odlišná neturecká menšina s výraznou vlastní identitou – Arméni (arménská církev patří k nejstarším křesťanským církvím). Turecké válečné neúspěchy mladoturečtí radikálové svalovali na údajnou arménskou zradu. Probíhající světová válka pak Mladoturkům poskytla kouřovou clonu. Cesta ke genocidě byla připravena. Během roku 1915 a první poloviny roku následujícího Mladoturci povraždili dvě třetiny arménského obyvatelstva, tedy milión až 1,5 miliónu osob.
Popírání
Podobně jako Izrael vznikla moderní Arménie ve stínu genocidy a podobně jako Židé i Arméni musejí po dlouhá desetiletí bojovat za uznání zločinu, který byl na nich spáchán. Také arménská diaspora vydala už miliony dolarů ve snaze přimět Turecko, aby připustilo, že spáchalo na Arménech genocidu, a ostatní země, aby uznaly masakry jako takové. To Turci, na rozdíl od Němců a židovského holocaustu, dodnes popírají a snaží se v tomto ohledu bránit všem iniciativám.
Evropský parlament v roce 1987 uznal skutečnost arménské genocidy a prohlásil, že odmítání jejího uznání ze strany Turecka představuje vážnou překážku pro vstup země do Evropského společenství. Nedávno označil masakry z roku 1915 za genocidu francouzský Senát. USA ovšem podobnou rezoluci odmítly, kvůli hrozbě ze ztráty základen na tureckém území.
Pokusy o smír
Nicméně v posledních letech došlo i k několika pokusům o turecko-arménský dialog. V roce 2001 byla zřízena turecko-arménská smírčí komise, která je však vystavena v obou zemích silné kritice. Sem tam proběhlo „přátelské mezistátní sportovní utkání. V říjnu 2009 dokonce podepsali v Curychu ministři zahraniční Turecka a Arménie protokoly o navázání diplomatických vztahů, otevření hranic a rozvoji bilaterálních vztahů. Turecko ale smlouvu neratifikovalo, takže nevstoupila v platnost.
Z obětí uchvatitelé. Skupina arménských vojáků před odjezdem na frontovou linii v Náhorním Karabachu. Archivní foto čtk
Náhorní Karabach
Aby nebyla situace zas tak jednoduchá, Arméni nejsou pouze oběti. V roce 1988 mezi Arménií a Ázerbájdžánem propukl letitý spor o Náhorní Karabach táhnoucí se po celé 20. století. Karabachští Arméni, podporovaní svou mateřskou zemí, se násilím Náhorního Karabachu zmocnili, přičemž ze svých domovů byly vyhnány statisíce Ázerbájdžánců.
V reakci na násilné počínání Arménů zase Ázerbájdžán popírá arménskou genocidu jako propagandu Jerevanu. Prezident Alijev v říjnu 2000 prohlásil: „V dějinách nikdy nedošlo k ničemu jako ,arménské genocidě‘, a i kdyby došlo, nebylo by správné zabývat se tou věcí po 85 letech. Kavkazské dějiny vskutku nejsou jednoduché.
Arménie a EU
V současné době se obě znesvářené země, proruská Arménie a proturecký Ázerbájdžán snaží navázat co nejužší kontakty s Evropskou unií a splnit kritéria dohody o přidružení a zóně volného obchodu.
U příležitosti otevření arménského velvyslanectví v Praze se Lidové noviny zeptaly arménského ministra zahraničí Edvarda Nalbandjana, jak jde dohromady skutečnost, že s prohlubováním vztahů s EU se Arménie účastní i integračních snah v postsovětském prostoru, které jsou dirigovány Kremlem. „Mezi Arménií a Ruskem existuje strategické partnerství, odpověděl Nalbandjan. „Pokud jde o program postsovětské spolupráce, Arménie se aktivně účastní téměř všech typů této spolupráce. Myslíme si, že tato spolupráce není v žádném rozporu s naším partnerstvím s Evropskou unií, právě naopak. Chtěl bych také zdůraznit, že jen vítáme, že i Rusko a EU budují strategické partnerství.
Arménie je jedna z mála zemí bývalého sovětského impéria, která vidí v Moskvě ochranu, aniž by byla založena na nějakém ekonomickém, politickém či mocenském vydírání. Arménie ale není vazalský stát a Jerevan například neuznal separatistické gruzínské regiony Jižní Osetii a Abcházii, které jsou pod ruským patronátem. „Dokud Arménie neuzná Republiku Náhorní Karabach, nemůžeme uznat jiné entity ve stejné situaci, řekl v uvedeném rozhovoru Nalbandjan, i když ve skutečnosti by si Jerevan nezávislost Náhorního Karabachu z duše přál.
Projekt Východního partnerství může jistě přispět k udržení mírového vývoje na Kavkaze. Ten však závisí především na Turecku, které usiluje o to vrátit se do role hegemona v celé oblasti jihozápadní Asie. Turecko spolu s Ázerbájdžánem na Arménii tlačí především díky ropovodům a jejich trasám od Kaspického moře. Vyhrocený spor by mohl mimo jiné ohrozit dodávky strategických surovin do Evropy.
Autor: Petr Placák