Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Slováci a 28. říjen, aneb o dospělosti národů

Petr Placák, EUROSKOP, 13. února 2012

Slovenský parlament minulou středu odmítl zařadit 28. říjen, den vzniku Československé republiky v roce 1918, mezi státní svátky. Za tímto odmítnutím můžeme vidět pozůstatek složitých česko-slovenských vztahů ve 20. století.

Historie "neporozumění" mezi dvěma na první pohled tak blízkými národy, jako jsou Češi a Slováci, se počítá hned od vzniku Československé republiky. Česká politická reprezentace, jejíž politická zkušenost desetiletí před první světovou válkou byla poznamenána bojem s německou konkurencí, pohlížela na Slováky jako na etnikum, které pomůže posílit slovanský charakter nově vzniklého státu. Od Slováků se očekávalo, že se stanou povolnou součástí oficiálně ražené teze o jednotném národu československém, který tak měl výrazně přečíslit silnou německou menšinu.

Problém byl ovšem v tom, že se Slováci, zbavení maďarského útlaku, nechtěli rozplynout v nějakém pomyslném politickém československém národě, ale po desetiletích tvrdého maďarizačního tlaku toužili po "sebeurčení" a autonomním postavením v novém státě.

Spor se dlouhá léta vedl především o tzv. Pittsburskou dohodu, která skutečně zajišťovala v uvažovaném samostatném státě Slovákům autonomii. Dohodu podepsal v květnu 1918 T. G. Masaryk se zástupci českých a slovenských organizací v Americe. Slováci se této smlouvy po celou dobu první republiky dovolávali, zatímco Praha ji zpochybňovala. Její signatář Masaryk ji vydával za lokální dohodu amerických Čechů a Slováků, která je právně nezávazná. Pro odmítání poskytnout Slovákům autonomii měla Praha ovšem dobrý důvod - musela by pak podobný krok udělat směrem k českým Němcům, což by ohrozilo integritu mladé republiky.

 

Co má společného Rakousko-Uhersko, Československo a Evropská unie? (Ilustrační foto čtk)

 

Toto česko-slovenské "nedorozumění", zabudované do základu první Československé republiky, se ovšem naplno projevilo ihned, jakmile přišla zahraničněpolitická krize vyvolaná nevybíravým tlakem nacistického Německa. Vyhlášení samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 bylo z Prahy vnímáno jako zrada - podle většinové slovenské reprezentace ale šlo jen o naplnění národního sebeurčení, které Češi Slovákům po roce 1918 upřeli.

Smůla Slováků ovšem byla, že si ke svému sebeurčení vybrali nejhoršího patrona ze všech možných - hitlerovský Berlín. Až do vypuknutí Slovenského národního povstání se tak Češi a Slováci ocitli na opačných stranách barikády.

Po druhé světové válce se situace proměnila - zatímco na Slovensku ve volbách s velkou převahou zvítězila Demokratická strana, v Čechách demokraty porazili komunisté. Tentokrát to byli Češi, kteří stáli na špatné straně barikády.

K porozumění mezi oběma národy nepřispěl ani odlišný vývoj za komunismu. Zatímco v průmyslových a ekonomicky značně rozvinutých českých zemích žili komunisté z podstaty a postupně zde docházelo k celkové ekonomické devastaci, na převážně agrárním Slovensku naopak docházelo ke značnému průmyslovému rozvoji. A ruku v ruce s ním šly i jisté sociální vymoženosti.

Rovněž v roce 1968 se Češi a Slováci jaksi míjeli - jako kdyby se opakovala situace s Mnichovem, slovenská reprezentace neřešila ani tak sovětskou okupaci země jako to, že Československo se konečně změnilo na federaci, ve které bude mít Slovensko vlastí hvězdičku.

I doba normalizace byla na Slovensku odlišná, neměla tam tak vyhrocený charakter jako v Čechách, kde byly ze svých míst vyhozeny statisíce lidí a jejich rodinní příslušníci včetně dětí byli postiženi. Na Slovensku bylo nepředstavitelné, aby universitní profesor topil z politických důvodů v kotelně, jako tomu běžně bylo v českých zemích, a na Slovenku mohly například vycházet i knihy, které byly v českých zemích na indexu. Možná i proto se sametová revoluce na Slovensku opozdila a měla také odlišný průběh, než jaký měla v západní polovině Česko-Slovenska.

Rozdíly mezi českými zeměmi a Slovenskem, vyplývající mimo jiné z toho, že oba dva národy se po staletí vyvíjely v politicky, ekonomicky i kulturně značně odlišných státních útvarech, vyústily nakonec v pokojné rozdělení federace na dva samostatné státy.

Přes výše řečené ale nevyplývá kritický pohled či odstup Slováků od Československa z nějakých objektivní příčin, ale spíše lze za nimi vidět národovecké emoce. Bylo to Československo, které - přes veškeré své chyby - Slováky bezpochyby zachránilo před hrozbou úplné maďarizace a umožnilo jim rozvinout se v hospodářsky, kulturně i politicky rozvinutý a svébytný národ, který se mohl osamostatnit.

Sami ale můžeme Slovákům odmítnutí 28. října těžko vyčítat. Ve vztahu k Československu jsou na tom Slováci totiž podobně jako Češi ve vztahu k habsburské monarchii: Rakousko-Uhersko rovněž umožnilo Čechům všestranný rozvoj, ačkoli jim podobně upřelo autonomní postavení v rámci habsburské monarchie. A podobně jako v případě Slováků a Československa, nebylo to z nějakého protičeského zapálení, ale jen a jen z politické situace, kdy byla Vídeň vydírána německými (a maďarskými) národovci.

Až Češi uznají habsburskou monarchii a Slováci Československou republiku za kolébky své moderní existence, oba národy dospějí - dokončí své národní sebeurčení.

Autor: Petr Placák

Další články v rubrice

Kdo tahá v Hongkongu za kratší konec?

Petr Placák, EUROSKOP, 20. října 2014

My za vás, vy za nás

Petr Placák, EUROSKOP, 30. září 2014

Skotové volili pro Evropu

Petr Placák, EUROSKOP, 22. září 2014

NATO pro 21. století

Petr Placák, EUROSKOP, 8. září 2014