Petr Placák, EUROSKOP, 27. února 2012
Po rezignaci Christiana Wulffa na post spolkového prezidenta se německá vláda shodla s opozicí, že hlavou státu se stane Joachim Gauck – v éře komunismu evangelický pastor mající styky s opozicí, který se po roce 1989 stal uznávanou osobností jako šéf Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty Stasi.
Vedle Angely Merkelové tak stane v čele Německa druhá osobnost, jejíž vlastní životaběh představuje společný osud středoevropských národů pod komunistickým panstvím a tudíž je spojena i s dějinami Československa. Jedním z „konstitutivních prvků politického myšlení nezávislého prostředí v NDR, byly události pražského jara a jeho potlačení armádami Varšavské smlouvy, včetně armády Německé demokratické republiky. „Porážkou pražského jara přišli Sověti o poslední zbytek renomé, který jim ještě zbýval, říká Gauck.
I když později Charta 77 neměla v NDR tak široký společenský ohlas jako Pražské jaro, o to víc měla vliv na východoněmecké intelektuály. „Zveřejnění Charty 77 bylo dozajista čistě československou událostí. Přesto se každé slovo (Charty 77) týkalo rovněž situace v NDR, napsal historik Stefan Wolle – ať už šlo o omezování práva na vzdělání, diskriminaci dětí kvůli rodičům, nerovnost lidí zákonem, nemožnost cestovat, apod.
V neposlední řadě to byla také Charta 77, která ve své Pražské výzvě z března 1985 upozornila evropskou veřejnost na to, že bez řešení násilného rozdělení německého národa v srdci Evropy nemůže být na starém kontinentě nastolen skutečný mír.
Středoevropané osudem. Německá kancléřka Angela Merkelová představuje budoucího německého prezidenta Joachima Gaucka na tiskové konferenci v Berlíně, 19. února 2012. Foto AP
Charta 77 neměla vliv jen občanskoprávní aktivisty v NDR, ale podobně i na reformně orientované faráře, ať už z katolického či evangelického prostředí, z kterého pocházel i Gauck. Markus Meckel, zakladatel evangelického mírového kruhu ve Vipperow, prohlásil, že Chartu 77 i polskou Solidaritu obdivoval a litoval, že kvůli „typické poslušnosti Němců nemůže v NDR vzniknout něco podobného.
Sám Gauck nebyl v pravém slova smyslu disident. Byl to evangelický pastor, který se snažil nezpronevěřit se svému poslání a v rámci možnosti poskytoval určité zázemí různým opozičním aktivitám. To mimo jiné umožňovala i dohoda režimu s luteránskou církví z roku 1978. Luteráni v ní uznali, že jsou „církví v socialismu a režim přistoupil na to, že děti farníků byly osvobozeny od branné výchovy. Zároveň církevní prostory získaly jisté právo asylu – na jejich půdu nesměla policie vstupovat. Evangelické fary se tak staly útočištěm různých nezávislých aktivit, i mimocírkevních, vystoupení neoficiálních umělců apod.
O to víc se ovšem Gauck zasloužil o reflexi doby komunismu po jeho pádu v roce 1989. Gauck jako letitý šéf Úřadu pro materiály Stasi odrážel útoky především levicového tisku na to, že materiály Stasi jsou zfalšované a jako archiválie bezcenné. Svými rozvážnou, klidnou argumentací pomohl německé společnosti nahlédnout na komunistickou minulost věcně a neideologicky – bez předpojatostí z levé či pravé strany. Přispěl tak i k reflexi západoněmecké společnosti, která byla v rámci pocitu viny ohledně nacismu ochotna zločiny komunismu omlouvat.
I když vztahy mezi čs. disentem a kritiky režimu v NDR nebyly zdaleka tak intenzivní, jako tomu bylo mezi Čechoslováky a Poláky, a vzájemné ovlivňování bylo do značné míry jednosměrné – z Československa do NDR (bylo to mimo jiné dáno i tím, že občané NDR mohli informace o dění v Československu snadněji získat díky západoněmeckým médiím včetně televize, jejíž signál bylo možné naladit na velkém území NDR) -, je to světlá část česko-německé historie, který nás pojí s nastávajícím prezidentem Německa. V čele Německa bezpochyby stanul náš přítel.
Autor: Petr Placák
