Petr Placák, EUROSKOP, 26. března 2012
První jarní den vyjádřila dosluhující slovenská vláda Ivety Radičové politování nad deportacemi Židů ze Slovenského státu do koncentračních táborů během druhé světové války. Stalo se tak u příležitosti 70. výročí začátku židovských transportů, které připadá na 25. březen.
„Extremismus, rasismus a xenofobie před 70 lety nabyly obludných rozměrů, které vyústily ve vyhlazování představitelů jiného náboženství, víry a rasy. Vláda vyjadřuje zármutek a politování nad ztrátou každého lidského života z důvodů rasové, ideové nebo náboženské nesnášenlivosti, uvádí se v prohlášení, který vydal slovenský kabinet a premiérka Radičová varovala před projevy rasismu a xenofobie, které se vyskytují i v současnosti.
Transporty před sedmdesáti lety na Slovensku ovšem nespadly z nebe, ale předcházela jim řada diskriminačních opatření, která omezovala politická, hospodářská, náboženská a sociální práva slovenských Židů, přičemž se tehdejší slovenská reprezentace netajila tím, že „židovská otázka na Slovensku je také majetkovou záležitostí. Vládní deník Slovák to již v prosinci 1938 vyjádřil bez obalu – v židovské otázce jde Slovensku o otázku národní existence: „Kdo by tomu nechtěl věřit, nechť se podívá na statistiku, kolik procent majetku je v rukách nepatrného počtu židů, a hned mu bude zřejmé, že takto to dále zůstat nemůže.
Iveta Radičová: Rasismus a xenofobie jsou nebezpečné i dnes. Foto čtk
Na „řešení židovské otázky na Slovensku vyvíjel stupňující se tlak především Berlín, a tak slovenská vláda v září 1941 přijala tzv. Židovský kodex, který sice vycházel z norimberských zákonů, ale oproti nim kombinoval etnické a konfesijní vymezení židovského obyvatelstva. Mimo jiné stanovoval pro Židy pracovní vinnost. Ta se pak stala základem dohody mezi Berlínem a Bratislavou o „pracovním nasazení slovenských Židů pro potřeby říše.
Zákon o vystěhování Židů byl schválen 24. března 1942 a hned následují den vyjel ze Slovenska první transport, který ovšem místo pracovního tábora, skončil ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. O tom, že to slovenská vláda v té době netušila, svědčí opakované žádosti, které Bratislava vznášela Berlínu, aby vystěhované Židy mohla navštívit slovenská komise a zjistit na místě podmínky dohody o lidském zacházení s deportovanými Židy v pracovních táborech.
To ovšem Berlín nemohl z pochopitelných důvodů splnit. Když pak na slovenskou vládou tlačili Vatikán a katoličtí biskupové, aby deportace zastavil, Bratislava skutečně přestala transporty vypravovat. I tak ovšem bylo během půl roku jejich trvání od března do října 1942 ze Slovenska deportováno 58 000 obyvatel židovského původu.
Deportace Židů ze Slovenska: „Je paradoxem, že se to stalo právě v zemi s hluboce vžitými křesťanskými principy. Foto archiv čtk
Deportace pak byly obnoveny až v režii nacistů, kdy po propuknutí Slovenského národního povstání zemi okupoval wehrmacht. Celkem bylo podle odhadů ze Slovenska za války deportováno kolem 70 000 obyvatel židovského původu.
V prohlášení slovenských biskupů k současnému 70. výročí zahájení deportací slovenských Židů je uvedeno: „Je paradoxem, že se to stalo právě v zemi s hluboce vžitými křesťanskými principy. Tehdejší odpovědní politici se hlásili ke křesťanství a jeho hodnotám, ale někteří z nich to v praxi pronásledováním Židů porušovali.
„Paradox je to o to větší, že Vatikán opakovaně protestoval proti antižidovským opatřením vyhlašovaným slovenskou vládou právě i proto, že v čele Slovenského státu stáli katolíci nebo politici, kteří se ke katolictví hlásili – na prvním místě prezident Tiso, který byl dokonce katolickým knězem a Vatikán ho rovněž opakovaně vyzýval k rezignaci. Slovenské národovectví a opojení z vlastního státu, prvého ve slovenských dějinách, ovšem byly pro mnohé slovenské katolíky silnější pouta, než představovala universalita římské církve, ve které jsou si všichni lidé bez rozdílu pohlaví, jazyka, rasy, politického přesvědčení či náboženského vyznání rovni a požívají stejného důstojenství. Reprezentanti Slovenského státu selhali nejen jako lidé, politici nebo katolíci, ale stejně tak i jako Slováci, i když to řadě z nich nikdy nedošlo.
Autor: Petr Placák