Petr Placák, EUROSKOP, 22. listopadu 2012
20. listopadu před 67 lety byl v Norimberku zahájen proces s nacistickými válečnými zločinci. Minulý pátek měl tento průlomový proces, kdy byli poprvé v historii pohnáni před mezinárodní soud představitelé nějakého režimu, další pokračování v Mezinárodním trestním tribunálu pro bývalou Jugoslávii.
V pátek 16. listopadu před Haagským tribunálem stanuli chorvatští velitelé Ante Gotovina a Mladen Markač obvinění z přípravy zločinného plánu vyhnání srbské menšiny z chorvatského území během operace „Bouře v srpnu 1995, při které bylo nuceno opustit svůj domov na 150 tisíc Srbů a sedm set jich přitom zahynulo. Soudu se ovšem nepodařilo prokázat, že vinu za to nesou právě zmínění velitelé a chorvatské generály osvobodil.
V pětičlenném senátu o jeden hlas zvítězil pozitivistický princip, který upřednostňuje doložená fakta, před posouzením případu v celém jeho kontextu – na základě řady sice nepřímých důkazů, ale důkazů, které přesně zapadají do rámce tehdejších událostí. Proč potom byli chorvatští generálové drženi sedm let ve vazbě? To jim bude nyní mezinárodní společenství platit odškodné? Kdyby takto postupovali i soudci v Norimberku, nevisel by z nacistických pohlavárů ani jeden.
Chorvatští generálové Mladen Markač a Ante Gotovina po svém propuštění během slavnostního uvítání na letišti v Záhřebu 16. listopadu 2012. Chorvaté slaví, Srbové skřípou zuby. Foto AP
Nedá se nic dělat, soud je nezávislý a bylo by paranoidní se domnívat, že snad jednal na něčí politickou objednávku. Přesto je nepochybné, že tento verdikt posílí ty hlasy, které v haagském tribunálu vidí soud vítězů nad poraženými. I když se válečných zločinů dopouštěly všechny strany konfliktu, v tomto případě Srbové a Chorvaté, tresty dostali jenom Srbové. Jistě, srbské velení, které mělo k ruce federální armádu, neslo největší díl odpovědnosti za válku na Balkáně. A i když autoritářský chorvatský prezident Franjo Tudjman zemřel ještě předtím, než mohl být pohnán k odpovědnosti, Srbové se budou jistě ptát, proč byli odsouzeni váleční zločinci jen na srbské straně, zatímco z chorvatské strany ani jeden. Ke smíru na Balkáně a urovnání vztahů mezi Srby a Chorvaty tento rozsudek jistě nepřispěje.
Od Norimberského soudu, který stál na počátku, má ovšem Trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii jednu podstatnou odlišnost. Zatímco v Norimberku vítězové soudili poražené, v tomto případě soudí mezinárodní společenství, které nebylo do konfliktu zapleteno, všechny strany konfliktu a na rozdíl od Norimberku nesoudí jen hlavní pachatele, ale všechna závažná provinění mezinárodního humanitárního práva a má v tomto ohledu přednost před místními soudy. To je nanejvýš důležité, protože soudy jednotlivých států v tomto ohledu z pochopitelných důvodů žádnou iniciativu nevyvíjely.
Situace se změnila až po konci studené války a právě s válkou na Balkáně. Mezinárodní trestní tribunál se tak stal důležitým doplňkem demokracie, protože naboural „demokratický absolutismus: Pokud si nějaký režim dokázal získat a udržet přízeň většinového obyvatelstva v zacházení s nějakou menšinou, nebylo dosud možno jeho představitele žádným způsobem potrestat.
Autor: Petr Placák