Sametový rozchod


Petr Placák, EUROSKOP, 2. ledna 2013

Před dvaceti lety 1. ledna 1993 došlo k naplnění dohody české a slovenské politické reprezentace o rozdělení československé federace na dva samostatné státy. I když 1. leden patří mezi státní svátky, přesto je za datum zrodu moderního českého státu považován spíše 28. říjen 1918.

Je to dáno tím, že Česká republika vznikla 1. ledna 1993 jaksi nechtíc: rozdělení dosavadní československé federace oficiálně nikdo nechtěl – jak v Čechách, tak na Slovensku. To, že k němu přece jen nakonec došlo, byl důsledek spíše politického lavírování, než nějaké cílevědomé snahy.

Úvahy o rozdělení státu nechtěně odstartoval tehdejší prezident Václav Havel, když navrhl vypustit z názvu Československá socialistická republika slovo socialistická. Slovenští národovci se toho okamžitě chopili a začali požadovat nové uspořádání vztahů mezi oběma národy, které viděli v konfederaci – žádná relevantní slovenská politická síla plné osamostatnění země nechtěla. Představy Slováků o podobě česko-slovenského soustátí byly nicméně natolik nereálné a pro českou stranu nepřijatelné, že ji vyprovokovaly ke stanovisku: buďto unitární stát, nebo nic.

předvolební plakát - volby 1992 - ČSFR - Václav KLAUS (ODS), Vladimír MEČIAR (HZDS)

Prečo nie? Na předvolebním plakátu z roku 1992 lídři tehdejších národních reprezentací Vladimír Mečiar a Václav Klaus. Foto čtk

Pro slovenskou reprezentaci znamenala hrozba úplného rozdělení federace zprvu šok. Současný slovenský prezident Ivan Gašparovič, tehdejší spolupracovník slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, k tomu podotýká: „My jsme na něco takového nebyli vůbec připraveni. Nicméně tato možnost už byla jednou na stole a česká a slovenská reprezentace, jak nebyly schopné se domluvit na kompromisu, který by byl funkční a přitom výhodný pro obě strany, se s variantou úplného rozchodu začaly pomalu ale jistě smiřovat.

Přes více méně voluntaristický charakter dělení federace během roku 1992 je ovšem třeba mít na paměti, že i samotný vznik Československa v roce 1918 byl do jisté míry umělý konstrukt. Česko-slovenská vzájemnost se utvářela jako obranné společenství jednak proti českým (rakouským) Němcům a jednak proti slovenským (uherským) Maďarům. Toto spojenectví ovšem mělo své meze. Češi, kteří hráli při vzniku republiky dominantní úlohu, ve snaze co nejvíce přečíslit české Němce razili představu republiky jako unitárního státu národa československého. Ve skutečnosti to byl stát mnohonárodní. Vedle Slováků, kteří se nechtěli rozplynut v uměle konstruovaném československém národě, Československo zahrnovalo i hospodářsky silnou a kulturně vyspělou německou menšinu.

Souznění Čechů se Slováky navíc překážely i kulturní rozdíly. Slovensko se po staletí rozvíjelo jako uherská Horní země v odlišném politickém a hospodářském prostoru. Oproti průmyslovým ateistickým českým zemím bylo většinově katolické Slovensko agrární země. Ke sblížení nepřispívalo ani to, že české politické elity s oblibou zdůrazňovaly husitskou tradici, která působila na konzervativní slovenské národovce jako červený hadr na býka. I když se Slováci spojili s Čechy na obranu před maďarizací, ve skutečnosti měli ke svému maďarskému rivalovi blíž, než k Čechům, kteří měli naopak kulturně blíž k českým Němcům, než ke Slovákům.

Nově vzniklá Československá republika zdědila národnostní problémy po habsburské monarchii. Jisté předznamenání dělící čáry mezi Slovenskem a českými zeměmi můžeme vidět například už v roce 1867, kdy došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, které přeměnilo habsburské soustátí na de facto personální unii.

Po roce 1918 Slováci pro sebe žádali v rámci republiky autonomii. Tu jim však Praha odmítala poskytnout s ohledem na domácí Němce – kdyby autonomii získali Slováci, chtěli by ji i ekonomicky silnější čeští Němci. „Slovenská otázka pak byla „řešena zvenčí. V předvečer druhé světové války získali Slováci poprvé v dějinách svůj vlastní stát, který byl ovšem závislý na Berlínu, z jehož vůle vznikl.

Historie válečného loutkového Slovenského štátu po válce Praze posloužila k opětovnému odmítnutí přistoupit na vyrovnání se Slováky. Během stalinského teroru 50. let se zdálo, že slovenská otázka usnula. Ta však přišla znovu na přetřes během politického uvolnění 60. let, na jejichž konci Slováci prosadili federativní uspořádání republiky. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 bylo jen otázkou času, kdy „slovenská otázka znovu ožije.

I když se Slováci zprvu úplné samostatnosti báli, nakonec se ukázalo, že v mnohém svého dosavadního českého bratra, který se vždy považoval za staršího, předběhli, ačkoli museli v mnoha oblastech začínat doslova na zelené louce. To se jim ovšem nakonec vyplatilo. Po tvrdých reformách premiéra Dzurindy zažívá současné Slovensko, které na rozdíl od České republiky vstoupilo do eurozóny, dlouhé období hospodářského růstu, který nepřestal ani v období hospodářské recese a patří k nejvyšším v Unii.

Zatímco v roce 1992 výkonnost české ekonomiky dosahovala 75% průměrného HDP zemí Evropské unie, dnes je to něco málo přes 80%. Slovensko se za tu samou dobu vyšplhalo ze 45% HDP evropského průměru na dnešních 73% a předstihlo tak například Maďarsko, které bylo léta štikou středoevropských zemích z bývalého východního bloku.

V době, kdy se válka v bývalé Jugoslávii stala noční můrou starého kontinentu, dokázali Češi a Slováci světu, že i takový problém, jakým je rozdělení země, lze vyřešit rozumně, aniž by se některá ze stran cítila ukřivděně. Kultivovanost česko-slovenského rozchodu vynikne o to víc, že obě země dnes úzce spolupracující v rámci Evropské unie a dalších nadnárodních uskupení, jako je vojenská Severoatlantická aliance.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality