Dějiny mezi Německem a Ruskem


Petr Placák, EUROSKOP, 4. února 2013

Německo si připomnělo, že uplynulo osmdesát let ode dne, kdy se 30. ledna 1933 stal německým kancléřem Adolf Hitler a nacisté začali bezodkladně vytvářet režim, který strhl svět do totální války a stvořil holocaust, zločin všech zločinů.

Německá kancléřka Angela Merkelová při této příležitosti zahájila výstavu Berlín 1933 – cesta k teroru. Přitom přednesla projev, ve kterém německé veřejnosti připomněla, že vzestup nacistů umožnila tzv. mlčící většina.

„Pronásledování a zbavování práv, které nakonec vyústily v druhou světovou válku a civilizační zločin jménem holokaust, byly umožněny jen tím, že se velká většina dívala jinam a mlčela,“ prohlásila kancléřka a dodala, že na vzestupu nacismu se podílely i elity německé společnosti. „Pro nás Němce to musí být trvalou připomínkou. Lidská práva nevznikají sama od sebe, svoboda se neubrání sama od sebe a demokracie se nedosáhne sama od sebe,“ zdůraznila Merkelová a varovala před rychlostí, jakou lze demokracii rozložit: „Stačilo šest měsíců ke zničení celé té mnohotvárnosti.“

„Pro nás Němce to musí být trvalou připomínkou.“ Německá kancléřka při otevření výstavy Berlín 1933 – cesta k teroru. Berlín, 30. ledna 2013, foto čtk

Ano, tak tomu bylo a my, ne-Němci, bychom k tomuto projevu německé sebereflexe, otevřenosti a věrnosti demokratickým hodnotám měli dodat, že nacismus se nezrodil z nějakého snad perversního ducha německých dějin, jak to tvrdili a dodnes tvrdí různí nacionalisté, ale byl organickou součástí evropských dějin vyvíjejících se od francouzské revoluce s její tezí o svrchovanosti lidu, která není ničím omezena. Nacisté tento princip dovedli k extrému a v jeho duchu se pokusili o syntézu dvou dětí evropského 19. století – nacionalismu a socialismu. Nacismus, stejně jako fašismus nebo komunismus, je vedlejší (doufejme) produkt evropské moderny, s kterým by se měly poctivě vyrovnat všechny evropské národy bez ohledu na to, v které zemi tento mor zrovna propukl – poučený antinacismus, stejně jako poučený antikomunismus by měly být nedílnou součástí demokratického evropského občanství 21. století.

Hitler ne, Stalin ano

Němci nebyli jediní, kdo si v uplynulém týdnu připomínal osudové či významné historické události. V Rusku slavili výročí bitvy u Stalingradu, jednoho z největších válečných střetnutí druhé světové války, které skončilo vítězstvím Rudé armády 2. února 1943 a spolu s tankovou bitvou u Kurska znamenalo definitivní zlom na sovětsko-nacistické frontě.

Na rozdíl od nástupu nacistů k moci by se mohlo zdát, že v tomto případě je i co slavit a volgogradští zákonodárci rozhodli, že během oslav se z Volgogradu opět stane Stalingrad. Jenže bitva u Stalingradu v pojetí Stalina nebyla jen válka proti nacistickým vetřelcům, ale stejně tak i proti vlastním lidem a nijak se nevymyká ze zločinné podstaty stalinismu. Stalin zakázal z centra bojiště Stalingradu evakuovat civilisty včetně žen a dětí, dělal z vojenského hlediska diletantská rozhodnutí s tragickými následky, vydával rozkazy k nesmyslným sebevražedným ztečím, zakázal jakýkoli byť jen dočasný či taktický ústup, který je součástí každé vojenské strategie a každý, kdo by se o něco podobného pokusil, byl okamžitě zastřelen, nechal dokonce útočit vojáky beze zbraní s tím, že si je mají ukořistit v boji muže proti muži apod. Už na začátku války hlášení rozvědky, že se Hitler chystá zaútočit na Sovětský svaz, Stalin odmítal jako nepřátelskou propagandu a nechal Sovětský svaz na nacistický útok zcela nepřipravený. Ještě před tím dal zdecimovat celý velitelský sbor – z rozhodnutí Stalina zahynulo více armádních velitelů Rudé armády, než těch, kteří padli v boji s nacisty…

V dnešním Rusku není Stalin jen ikonou komunistů. Na snímku příznivci komunistické strany demonstrují proti výsledkům voleb na Manéžním náměstí poblíž Kremlu. Moskva, 18. prosince 2011. Foto AP

Přesto dnes Rusové Stalina oslavují. V anketě o nejoblíbenější postavu ruské historie Stalin pravidelně obsazuje třetí příčku. Podle průzkumu veřejného mínění mělo v roce 1998 ještě 60% Rusů zato, že Stalin v ruské historii sehrál i krajně negativní roli, zatímco v loňském roce si něco podobného bylo ochotno připustit už jen 22% dotázaných. Je to bezpochyby dáno i tím, že současný vládce Kremlu se nikdy od stalinských praktik, včetně Stalinova způsobu vedení války, nedistancoval. V diskusi o „zbytečně velkých ztrátách“, která se v Rusku vedla v roce 2009, Putin prohlásil: „Ať si říká kdo chce co chce, ale válku jsme vyhráli. A nikdo nemůže teď plivat na ty, kteří stáli v čele našeho vítězství.“ Jenže ono nejde jen o způsob vedení války, Stalin byl především masový vrah, jeden z nejhorších tyranů v lidských dějinách.

Vzkaz mezinárodnímu společenství

Výše uvedené slavnostní akty a připomínky nejsou jen záležitostí Německa či Ruska, která je namířena dovnitř německé či ruské společnosti, ale mají širší mezinárodní kontext. Mimo jiné vypovídají o tom, jak se ten který stát hodlá vymezovat na mezinárodní rovině. Nacistické Německo bylo v roce 1945 totálně poraženo, čekala ho léta denacifikace a demokratizace. Dnes je demokratická Spolková republika jedním ze základních pilířů politické a ekonomické stability v Evropě a stejně tak pilířem euro-amerických vztahů.

Naproti tomu Rusko nikdy žádnou destalinizací, neřku-li dekomunizací neprošlo. Po krátkém pokusu o demokratizaci země na počátku 90. let, se stále více obrací k autoritářskému systému, jehož součástí je i oprašování imperiálních domácích tradic, ať už z doby carského Ruska nebo bolševického Sovětského svazu. Nemusíme sice z opěvování Stalina v dnešním Rusku hned bít na poplach, ale veškerá ostražitost je na místě. V jakémkoli kontaktu s Ruskem (viz například budoucí jednání o Temelínu) bychom se měli vyvarovat omylu Edvarda Beneše, který měl za to, že může s Kremlem hrát hru jako rovný s rovným, což mělo pro tuto zem fatální důsledky – až pět minut po dvanácté si Beneš uvědomil, že nalétl na špek, od počátku Kremlu o žádnou hru nešlo. Veškeré bilaterální vztahy s Ruskem by měly vycházet z toho, že Česká republika je nedílnou součástí Evropské unie a členem obranné Severoatlantické aliance.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality