Arabské demokratické turbulence


Petr Placák, Euroskop, 11.2. 2013

Tunisko se znovu otřásá. Poté, co byl minulý týden zavražděn opoziční politik a kritik tuniské vlády Šukrí Bilajd, právník, který se zasazoval o dodržování lidských práv, vyšly do ulic desetitisíce demonstrantů.

Lidé chtějí pád vlády! demonstrovali lidé pod stejnými hesly jako před dvěma lety proti režimu tuniského autokrata. Demonstranti jsou přesvědčeni o tom, že Bilajd byl zavražděn na objednávku islamistů, které obviňují, že chtějí z Tuniska vytvořit náboženský stát. Vládu pak viní z toho, že proti jejich násilným metodám nezasahuje, nebo dokonce nad nimi přivírá oči.

Páteční pohřeb Bilajda tak vyústil v masové protesty proti tuniské vládě. V reakci na množství podpory a počty demonstrantů vdova po zavražděném prohlásila, že je nadějné, že tolik lidí v Tunisku brání svobodu a demokracii. Opozici rovněž podpořily odbory, které vyhlásily v pátek generální výstražnou stávku.

Bylo to právě Tunisko, kde v lednu 2011 po několika týdnech protestů odstoupil dosavadní tamní autokrat Zín Abidín bin Alí a ani ne měsíc na to se za podobné situace poroučel i egyptský samovládce Husní Mubarak. Dva roky od událostí, které iniciovaly vzpoury proti autoritářským režimům napříč arabským světem, pro které se ujal název Arabské jaro, jsou v Tunisku i v Egyptě u moci umírnění islamisté. To byl také jeden z důvodů poněkud rozpačitého přijetí arabských revolt proti tamním autokratům ze strany Západu, který by prodemokratické změny měl jinak uvítat.

Ať je situace v Tunisku, a podobně i v Egyptě, dnes jakkoli složitá, výchozí situace pro demokratické změny je dnes lepší, než když v arabských zemích vládly autoritativní režimy, které svou legitimitu – v mezinárodní i vnitrostátní politice – stavěly na heslu: My, nebo islámská teokracie. Strašily jím svět a držely v šachu arabskou sekulární veřejnost minimálně od pokusu o svobodné volby v Alžíru v roce 1991, kdy první kolo voleb vyhrála Fronta islámské spásy, načež volby „anulovala“ armáda.

Arabské jaro tento politicky zablokovaný systém podle všeho odsunulo definitivně do minulosti. Dnešní situace, kdy proti umírněným islamistům ve vládě stojí občanská opozice, nemusí být vůbec špatná. Jde o to, kterým směrem se umírnění islamisté vydají. Mohou se jistě radikalizovat, aby vzali vítr z plachet islámskému extremismu, čím ovšem jen budou dál polarizovat arabskou veřejnost, nebo se budou snažit prohlubující se příkop mezi vládou a opozicí umenšit a stát se jedním ze základních kamenů tuniské parlamentní demokracie, podobně jako umírněná islámská vláda v Turecku.

Pokud bude Západ ve vztahu k současným společenským a politickým turbulencím arabského světa důsledně stát na straně demokratických hodnot a ochrany lidských práv, tak může v očích arabské veřejnosti získávat jen body – narozdíl od vměšování Západu do arabských věcí v minulosti. Byly to arabské autoritativní režimy, ať už byly prozápadní nebo provýchodní, které prodloužily resentimenty Arabů na koloniální období a delegitimizovaly „západní produkty“, ať už šlo o demokracii nebo komunismus, v očích arabské veřejnosti. To je dnes už minulostí.

Především pro Evropskou unii by měla oblast Středozemního moře být jednou ze zahraničně politických priorit.

Autor: Petr Placák, Euroskop

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality