Petr Placák, Euroskop, 11. 3. 2013
Od 28. února, kdy papež Benedikt XVI. o své vlastní vůli odstoupil ze Svatého stolce, je katolický svět bez své hlavy. Zítra se za zdmi Vatikánu sejde v konkláve uzavřený sbor kardinálů, kteří ze svého středu zvolí novou hlavu katolické církve, která má po celém světě 1,2 miliardy členů.
Z politologického hlediska je stát Vatikán unikátní. Jde o volenou absolutní monarchii, která je ovšem organickou součástí západního světa demokracií. Vatikánská monarchie je více či méně skrytá polemika s odkazem Francouzské revoluce a jejím principem, že „všechna moc vychází z lidu“, který se stal součástí všech moderních konstitucí. Tento princip ovšem nejen delegitimoval „starý svět“, ale domyšlený do konce, pomohl zrodit fašismus i komunismus: „vůle lidu“ v jejich pojetí nebyla nakonec ničím omezena, ani ústavou, ani právním řádem.
Francouzští osvícenci a jejich revoluční následovníci přišli i s revoluční myšlenkou, že zlo ve společnosti má původ v politickém či sociálním řádu, který stačí odstranit, aby zlo bylo vymýceno. Naproti tomu učení církve říká, že po „pádu člověka“ se zlo stalo součástí lidské přirozenosti a ve společnosti je přítomno bez ohledu na systém. A proti „svobodné vůli“ staví „vůli Boží“.
Z vědomí omezených lidských „kvalit“ se odvíjí i současná volba hlavy katolické církve, nejstarší instituce západní civilisace, jejíž „politické“ zkušenosti jí mohou závidět i ty nejúctyhodnější režimy států s nepřerušenou staletou tradicí. Do konkláve volitel vstupuje poté, co se vnitřně očistil modlitbou. I když nebudeme věřit v moc Ducha svatého, který má kardinálům v jejich výběru pomoci, modlitba je bezpochyby duchovní usebrání, která má voliteli pomoci zbavit se před volebním aktem všech postranních a nečistých úmyslů a věcí, které s volbou nesouvisí, předsudků či myšlenkových schémat, které běžně používáme v životě, a dotyčný mohl k volbě přistoupit s nejvyšší možnou odpovědností.
S tím je spojeno i to, že jsou kardinálové během volby v konkláve vázáni mlčenlivostí, a to pod trestem exkomunikace. Nesmí přijít do styku s veřejností, mluvit do médii, nesmí telefonovat, používat internet, číst denní tisk či sledovat televizi. Během volby je zakázáno vytvářet volební koalice a hlasovací lístky se po jejich sečtení po každém kole hlasování spálí. Vatikánská volba má tak být chráněna před populismem, demagogickými argumenty, vytvářením účelových mocenských klik či prosazováním různých partikulárních zájmů, ať už na základě politickém, sociálním či etnickém. Pokud možno zbavena všech vnějších vlivů by se papežská volba měla přiblížit volbě na základě „nejlepšího vědomí a svědomí“ volitelů. Nejde vůbec o málo. Takto pojatá volba je jediná právoplatná a v souladu s „božím plánem“.
Po ranní mši ve svatopetrské basilice, kdy se kardinálové budou modlit, aby je během volby 266. nástupce na trůně Petrově vedl Duch svatý, se volitelé odeberou do Sixtinské kaple, kde pod gigantickou Michelangelovou freskou Posledního soudu volba začne. Na jménu nového papeže se musí shodnout dvoutřetinová většina přítomných kardinálů, jak to v roce 1179 stanovil papež Alexander III. Zpravidla probíhají dvě skrutinia dopoledne a dvě odpoledne. Pokud se kardinálové v předepsaném počtu neshodnou na jménu nového papeže během prvních tří dnů, je vyhlášená jednodenní přestávka, určená modlitbě a neformálním rozhovorům. Když ani pak nedojde v následujících dnech k úspěšné volbě, mohou po vzájemné dohodě volitelé snížit kvorum pro volbu papeže ze dvou třetin na polovinu odevzdaných hlasů anebo rozhodnout volit mezi dvěma kandidáty, kteří dostali při poslední volbě nejvíc hlasů.
Ti, kteří pojímají demokracii jako jakousi početní ekonomii, kde veškeré dění posvěcuje pouhá většina, mohou ve vatikánské absolutní monarchii vidět přežilý relikt „teokratického středověku“. Pokud bereme demokracii jako systém hodnot a mocí, které mají odlišnou legitimitu a vzájemně se vyvažují, pak je Vatikán instituce, která naopak pomáhá svobody západní civilisace rozšiřovat a chránit.
Autor: Petr Placák, Euroskop