Petr Placák, EUROSKOP, 25. března 2013
Mise amerického prezidenta na Blízkém východě, v Izraeli, na palestinských územích a v Jordánsku, zaznamenala minulý týden sice dílčí, ale rozhodně ne bezvýznamný úspěch.
Barack Obama v rámci diplomatické „ceremonie“ vyváženosti odsoudil na jedné straně raketové útoky ze strany Palestinců na Izrael a na druhé straně pokračující výstavbu izraelských osad na Západním břehu Jordánu, který by se měl stát v budoucnosti součástí uvažovaného palestinského státu. Ten je podle Obamy klíčem k mírovém řešení a urovnání vztahů mezi Palestinci a Izraelci.
Ano, to vědí všichni, otázka je, jak toho dosáhnout. Byli to sami Palestinci, kteří v minulosti možnost vytvoření svého státu už několikrát zhatili svými nerealistickými požadavky a Izrael nemůže pochopitelně přistoupit na dohodu, která by znamenala bezprostřední ohrožení samotné jeho existence. A pro úspěch vzniku a mírové existence samostatné Palestiny je zcela zásadní, že nový stát musí být založen právě na základě dohody mezi Izraelem a Palestinci.
Americký prezident Barack Obama během své blízkovýchodní mise s palestinským předákem Mahmúdem Abbásem v basilice Narození Páne v Betlémě 22. března 2013. Foto
I když Obama nepřiměl Izraelce a Palestince k tomu, aby usedli k jednacímu stolu, což se ani neočekávalo, přesto si mohl připsat ne nevýznamný úspěch. „Přinutil“ izraelského premiéra Benjamina Netanjahua zavolat svému tureckému protějšku Recepu Erdoganovi a omluvit se za tři roky starý incident, kdy při zásahu izraelského komanda proti konvoji lodí s humanitární pomocí Gaze zemřelo devět tureckých propalestinských aktivistů.
Turecko na zásah reagovalo velmi ostře a přerušilo s Izraelem veškeré diplomatické styky. Vztahy mezi oběma zeměmi, které by se daly označit jako partnerství z rozumu, se ocitly na bodu mrazu. Přitom Turecko je pro Izrael, podobně jako z druhé strany Egypt, v regionu klíčovou zemí, která zásadním způsobem narušuje bojkot Izraele, vůbec jeho existence, ze strany islámských zemí.
I když Izraelci chtěli zkontrolovat, zda konvoj neveze do Gazy, ovládané teroristy z Hamásu, zbraně, což bylo z jejich strany legitimní, způsob a provedení razie byl zcela nešťastný a přispěl jen k prohloubení mezinárodní izolace už bez tak neoblíbené pravicové izraelské vlády premiéra Netanjahua.
Premiér Netanjahu se nyní jménem Izraele za incident nejen omluvil svému tureckému protějšku Erdoganovi a vyjádřil lítost nad oběťmi, ale slíbil odškodnit i pozůstalé obětí a Erdogan v reakci na to přijal omluvu „jménem tureckého lidu“. Následně se premiéři dohodli na obnovení diplomatických styků a návratu velvyslanců a Turecko slíbilo zrušit soudní kroky proti izraelským vojákům, kteří se operace zúčastnili. To je skoro modelový příklad velmi užitečné, i když často nedoceňované součásti politiky zvané diplomacie.
Páteční urovnání vztahů mezi Tureckem a Izraelem je nejen dobrá zpráva pro umírněné strany na Blízkém východě a špatná pro radikály. Je to rovněž úspěch pro samotnou Ameriku, pro kterou jsou dobré vztahy mezi oběma spojenci zásadní otázkou bezpečnosti v celé oblasti. A co platí pro Ameriku, platí o to víc i pro Evropskou unii, která s výbušným regionem sousedí.
Autor: Petr Placák