Hvězdnatá vlajka nad Pražským hradem


Petr Placák, EUROSKOP, 8. dubna 2013

Nad Pražským hradem, kamenným svědkem tisícileté české státní tradice, zavlála vlajka symbolizující nadnárodní projekt Evropské unie, jíž je Česká republika od roku 2004 členem.

Vlajku Evropské unie nad Hradem minulou středu vyvěsil nový český prezident Miloš Zeman spolu s předsedou Evropské komise José Barrosem. Všechny komentáře, který se tímto symbolickým aktem zabývaly, se týkaly aktuálních provozních či technických problémů spojených s evropskou integrací – nikdo v této souvislosti nepřipomenul geopolitickou otázku, která byla v našem rozhodnutí o vstupu do Evropské unie zásadní.

Tak, Pepo, a je to! Prezident Miloš Zeman s předsedou Evropské komise José Barrosem vyvěšují během ceremonie vlajku EU na Pražském hradě, 3. dubna 2013. Foto AP

Hádka o evropskou integraci stála už u kolébky českého státu v 10. století ve sporu mezi knížecími bratry Václavem a Boleslavem. I když tehdy vyhrál Boleslav jako stoupenec „národní“ strany, který je považován za zakladatele českého státu, ve skutečnosti to byl křesťanský světec a patron země sv. Václav, který zajistil v bolestech se rodícímu českému státu jeho existenci na mezinárodním poli a jeho rovnoprávné postavení ve společenství křesťanských národů středověku. V nadnárodním projektu Svaté říše římské pak český stát dosáhl svého největšího územního, mocenského i kulturního rozmachu.

Po husitských válkách a úpadku českého státu na konci středověku to byl další nadnárodní projekt habsburské říše, který zajistil přežití českých zemí v době, kdy tolik jiných kdysi mocných a vzkvétají zemí a národů zmizelo z dějin jako pára nad hrncem. V rámci ochranitelské habsburské monarchie si české země po staletí uchovaly dostatek své kulturní, hospodářské a nakonec i politické identity na to, aby se během 19. století dokázaly všestranně rozvinout a Češi se vyšvihnout mezi jiné moderní evropské národy, schopné samostatné existence. Všestranný ekonomický, finanční, politický, kulturní rozvoj českých zemích v druhé polovině 19. století, který vyvrcholil v době před první světovou válkou, se uskutečnil v rámci nadnárodní monarchie – ne navzdory vůči ní.

První světová válka evropský kontinent politicky rozbila a následné období krátkého nadechnutí mírového rozvoje rozdělení evropského kontinentu nevyřešilo a bylo jen předzvěstí pokračování evropské „občanské“ války, která vyvrcholila v apokalypse let 1939 až 1945.

Dvanáct zlatých hvězd v modrém poli, které zavlály nad Pražským hradem, je podle mne symbolickým vyjádřením konce oné Velké války, jak někteří autoři poukazují na období let 1914-1945 a jiní toto období prodlužují až k roku 1989 – pádu komunistického impéria, konce studené války a poválečného rozdělení Evropy.

Dnes, kdy se vrství kolem nás jeden problém za druhým, nadčasovou hodnotu nadnárodního projektu Evropské unie mnohdy nevnímáme a spíš se nám jeví, že nám v našem národním rozvoji hází klacky pod nohy. To je ovšem perspektiva všedního dne, která by rychle nakynula, nabyla zcela jiných rozměrů, kdyby měl projekt evropské integrace ztroskotat. Doba „hájení národních hodnot“ byla ve skutečnosti vždy předzvěstí či znakem přicházejícího národního úpadku.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality