Baronka Thatcherová jako punkový idol


Petr Placák, EUROSKOP, 17. dubna 2013

Smrt „nejvýraznější političky 20. století“, jak média nazvala bývalou britskou premiérku Margaret Thatcherové, která má dnes pohřeb, symbolizuje i konec jedné politické éry.

Tisk, který hodnotil osobnost bývalé britské premiérky, se většinou vracel k jejímu houževnatému boji se zkornatělou britskou ekonomikou, bojem proti zvyšování státního dluhu a inflaci rozsáhlými škrty, s přebujelou mocí odborů, které dusily trh práce, se stávkujícími horníky či k jejímu boji za privatizaci státních podniků a deregulaci energií, které přispěly k ozdravění britské ekonomiky.

Britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová při projevu ve FS ČSFR v Praze 16.9.1990. Foto čtk

To je všechno jistě pravda, ale s jejím odchodem jde také ještě o něco jiného: jakoby skončila éra politiků, napravo i nalevo, kteří věří v ideje a tomu, co dělají, ať už to byl Ronald Reagan, Helmut Kohl a svým způsobem i Michail Gorbačov. V Británii tento trend začal, když Thatcherovou její vlastní konzervativní strana vyměnila za Johna Majora a vyvrcholil, když konzervativce v Downing Street 10 vystřídali labouristé a premiérem se stal Tony Blair.

Místo politika s jasnými a čitelnými názory, který se drží toho, o čem je přesvědčen, že je pro zemi dobré a pak za tím stojí i proti převládajícímu veřejnému mínění a navzdory jeho klesající popularitě, přišla doba technokratů moci, jejichž hlavní devizou je ideová vyprázdněnost. Jakoby politika rezignovala sama na sebe a stával se z ní průmysl, kde rozhoduje flexibilita pracovních postupů a vyhrává ten, který si nic nemyslí, může být nalevo i napravo, vzadu i vepředu, dole i nahoře, všude se ihned dokonale přizpůsobí a najde uplatnění.

Místo politiky jako veřejné soutěže idejí a názorů a politiků jako těch, kteří o jejich správnosti dokáží přesvědčit ostatní, nastupuje PR schopnost práce s momentálními náladami veřejnosti, kde místo politických programů zaujaly aktuální průzkumy veřejného mínění. Nejúspěšnější politik je ten, který je nejobratnější technolog postupu, jak manipulovat veřejnost a tvářit se přitom co nejvěrohodněji, přičemž politický program je zcela vedlejší. Politika se vyprazdňuje. Ideál je být pan nikdo, kapitán Nemo, libovolně použitelný, protože změnit názor je pro něj technickou otázkou programového přenastavění.

Rozdělení politiky na pravici a levici se stalo archaismem. Pravice dělá levicová opatření, a levice je pravicovější než pravice. Konzervativec se chová jako poslední populista a dosavadní populista je zásadovější než proklamovaný konzervativec, liberál žádá státní restrikce a přesvědčený antikomunista pozve komunisty do vlády, protože v té chvíli to je nejvýhodnější. Místo vlastenectví nastupuje PR popichování xenofobie a PR nacionální poštěkávání. Představitel předválečného appeasementu britský premiér Chamberlain, který je v tuzemském dějepisu představován jako čert s rohy, by byl v dnešní době vzácně zásadový politik.

Z idejí se stala pouhá firemní loga, reklamní značky, které přestaly mít jakoukoli výpovědní hodnotu. Politika se blíží reklamě.

Přispívá k tomu jistě i tzv. politická korektnost, která má za to, že hodnotová „neutralita“ usnadní dialog ve společnosti, tedy technologii dialogu, kde se v zájmu objektivity, pokroku, výroby všichni předem zřeknou svých názorů a ze subjektů se stanou objekty, politiky, výroby, spotřeby… Stejně jako se politika stává hrou na politiku, i dialog se stává hrou na dialog – základem je přitom ideová vyprázdněnost, která má usnadnit hladký chod průmyslu… Čeho vlastně?

Celý problém spočívá v mylné představě, že když snad bude politika nadbíhat „spotřebním“ náladám lidé to ocení. Neocení a důvěra v politiku a tím i v demokratické instituce bude jen dále klesat. Lidé totiž nakonec ocení toho, s kterým třeba i nesouhlasí, pokud je zásadový. Thatcherovou dovedli svým poněkud „expresivním“ výrazivem ocenit i britští punkáči, který ji i celou její vládu pochopitelně, „z povinnosti“, nenáviděli. Podle Wattieho Buchana, zpěváka skupiny Exploited byla sice Thatcherová k…, ale byla aspoň rovná, na rozdíl od Tonyho Blaira, který byl podle něj úplně ulhaný.

Tak to je, i „antispolečenští“ punkáči dovedou ocenit férovost. Jestli je dnes hlavním trendem v politice bezzásadovost, ohebnost a přizpůsobivost, tak dnes Británie a spolu s ní i ostatní svět pohřbívá největší politickou punkačku všech dob.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality