Petr Placák, EUROSKOP, 22. dubna 2013
Za přítomnosti prezidenta Bronislawa Komorowského, premiéra Donalda Tuska, a hostů z Izraele si Poláci připomněli kulaté výročí povstání ve varšavském ghettu.
Devatenáctého dubna tomu bylo přesně sedmdesát let, co uprostřed Varšavy, kde nacisté vytvořili půlmiliónové ghetto pro osoby židovského původu, vypuklo povstání, největší ozbrojené vystoupení Židů v okupované Evropě, jehož organizátoři věděli, že nemají minimální šanci na úspěch.
Ačkoli měli židovští bojovníci jen ruční zbraně, revolvery, pár pušek a granáty, propašované do ghetta z „árijské“ části Varšavy ve spolupráci s polským odbojem, dokázali vzdorovat mnohonásobné přesile nacistů, kteří proti několika stům židovských bojovníků nasadili děla, minomety, tanky i letadla, několik týdnů až do 16. května 1943, kdy nacisté dokončili likvidaci ghetta vyhozením varšavské Velké synagogy do povětří. Z varšavského ghetta se podařilo uprchnout několika desítkám bojovníků, z nichž pouhých dvanáct přežilo válku v polských partyzánských skupinách.
Jednotky SS odvádějí po potlačení povstání zbylé obyvatele z ghetta. Varšava, 16. 5. 1943, archiv čtk
Přes společný osud a boj proti společnému nepříteli přetrvává v polsko-židovských vztazích hořkost, která jakoby prodlužovala záměr nacistů obě národnosti postavit proti sobě. Především západní publicistika má tendenci Poláky představovat jako antisemitský národ, který aktivně spolupracoval s nacisty na vyhlazování Židů za druhé světové války.
Ze strany západní autorů je to obzvláštní pokrytectví. Je nepochybné, že mnoho Poláků Židy udávalo, či se podílelo na nacistických antisemitských opatřeních. Ale stejně tak řada jiných Poláků s nasazením vlastního života i života členů své rodiny pomáhala Židy ukrývat. Mezi Poláky je také nejvíce Spravedlivých mezi národy, jak zní ocenění, který je udělováno izraelským státem za záchranu Židů během druhé světové války, přičemž je třeba si uvědomit, že ukrývání Židů v Polsku, kde po okupaci země nacisty zavládl plošný teror, v jehož rámci byly systematicky vyvražďovány polské elity, mělo zcela jiný charakter, než tomu bylo v západní Evropě, kde i na přímo okupovaných územích běžel „normální“ život.
Zatímco na Západě byli Židé asimilovaní ve většinové společnosti, tři miliony polských Židů, zdaleka největší židovská komunita v Evropě, tvořilo svéráznou komunitu, která se od většinové polské společnosti sociálně i kulturně velmi odlišovala. Mnoho polských Židů tak například vítalo Rudou armádu, která okupovala východní část Polska na základě dohody s nacisty, v mylném domnění, že jim komunisté zajistí lepší postavení.
Naproti tomu v západní Evropě, která neznala dennodenní loupení, znásilňování a vraždění, jako tomu bylo v Polsku, se účastnily honu na obyvatele židovského původu tisíce lidí, včetně policejních složek a úředníků – na sousedy, kteří se nijak kulturně ani společensky nelišili od ostatních Francouzů a jiných národů, žili do té doby uprostřed západoevropské společnosti.
Výše uvedené samozřejmě neomlouvá činy těch Poláků, kteří se účastnili nacistického pronásledování Židů, ale je vždy třeba posuzovat konkrétní chování konkrétních lidí v kontextu, to znamená v atmosféře teroru, který nacisté i bolševici rozpoutali na polském území, a který byl se západní Evropou nesrovnatelný. A především si klást otázku, kdo polský národ reprezentuje – udavači nebo členové největší podzemní armády v Evropě Armiji Krajowej, jejíž vedení vyhlásilo za udávání židovských spoluobčanů za peníze (v zemi, kde lidé umírali hlady) trest smrti? Zločinci z Jedwabného, kteří organizovali protižidovský pogrom, nebo tisíce Poláků, kteří byli popraveni za pomoc svým židovským spoluobčanům?
Na jedné straně stojí Poláci a Židé, jako oběti a obránci, a na druhé straně nacisté a bolševici, jako pachatelé a útočníci. Kdo odmítá posuzovat události v Polsku v tomto základním rámci, přispívá k nacistické (i komunistické) propagandě, jejíž základem bylo národy i společenské vrstvy mezi sebou rozeštvat, aby pak nacisté (a komunisté) mohli snadněji vykonávat svou zločinnou moc.
Odmítá tak koneckonců i odkaz židovských bojovníků, kteří po vypuknutí povstání vyvěsili na znamení odporu nad Varšavským ghettem židovskou i polskou vlajku. Společný polsko-židovský osud ostatně symbolizuje i samotná Varšava. Židovské ghetto po potlačení povstání nacisté srovnali se zemí a zbytek Varšavy nedopadl o nic lépe – nacisté polskou metropoli prakticky celou zničili (za přihlížení Rudé armády) o rok později, kdy ve Varšavě vypuklo povstání organizované tentokrát Poláky, v jehož čele stála podzemní Armia Krajowa.
A na stejné straně, jako Židé a Poláci, proti nacistům a komunistům, by měli stát i všichni ti, kteří si říkají Evropané.
Autor: Petr Placák