Petr Placák, EUROSKOP, 6. května 2013
Po třiceti třech letech panování předala nizozemská královna Beatrix královské žezlo svému o třicet let mladšímu synovi Willemovi-Alexandrovi, který se stal králem poté, co složil přísahu před nizozemským parlamentem. Stalo se tak po více než sto dvaceti letech, co se na nizozemském trůně střídaly ženy.
Královna Beatrix odstoupila v předvečer 200. výročí nizozemské monarchie ne na základě nějakého skandálu či nátlaku zvenčí, jak to při abdikaci bývá běžné. Naopak odstoupila na vrcholu své popularity. Podle průzkumu ji fandí na 80% Nizozemců, o čemž se může jakémukoli demokraticky volenému politikovi v době míru jen zdát, a její dobrovolná abdikace ukazuje na životaschopnost nizozemského vládního systému. „Neodcházím, protože by pro mě byla služba veřejnosti už příliš, ale protože věřím, že zodpovědnost za naši zemi by měla mít v rukou nová generace,“ prohlásila královna.
Ač se to na první pohled nemusí tak jevit, máme s Holandskem řadu obdobných zkušeností. Podobně jako Československo po první světové válce Nizozemské království vzniklo (bylo obnoveno) po napoleonských válkách z vůle mocností a stejně jako Československo nepřečkalo po několika letech své existence první krizi – v roce 1830 se od Nizozemí oddělila Belgie.
Syn a matka – rodinné vazby jako předobraz společného vládnutí a spravování holandské pospolitosti. Na snímku král Willem-Alaxander se svojí matkou Beatrix, kterou vystřídal na holandském trůně. Balkón královského paláce v Amsterdamu, 30. dubna 2013. Foto čtk
Až do svého rozdělení mělo Československo stejný počet obyvatel jako Nizozemí a patřilo do stejné kategorie „největších zemí z malých států“, jehož postavení určovalo sousedství s hegemonem centrální Evropy Německem, s kterým mají Holanďané obdobně složité vztahy jako Češi.
Podobně jako v Čechách (viz například poslední volba hlavy českého státu) i v Nizozemí hrála a občas dodnes hraje roli „německá otázka“. Když princezna Juliana, babička dnešního krále, která se po válce stala nizozemskou panovnicí, představila v roce 1936 svého snoubence Bernarda zur Lippe-Biesterfelda, vyvolalo to veliké pozdvižení. Ukázalo se totiž, že pětadvacetiletý německý šlechtic byl členem SS a jeho příbuzný Ernst zur Lippe byl významný nacistický funkcionář.
Obavy holandské veřejnosti se ale ukázaly liché. Princ Bernard Nizozemce přesvědčil, že v případě jeho členství v SS šlo o mladickou nerozvážnost – nejenže sdílel za války osud s celou královskou rodinou v emigraci v Londýně, ale aktivně se jako voják účastnil spojeneckých náletů na Německo.
„Problémy s Němci“ měla ale i dcera Juliany a Bernarda Beatrix, která nastoupila na trůn v roce 1980 a nyní abdikovala. Beatrix se zakoukala do německého diplomata Clause von Amsberga. Když se to „provalilo“, strhly se v Holandsku velké pře ohledně „německé krve“ královské rodiny, což nebylo téma jen bulvárních listů, ale probíralo se i ve vládě a v parlamentu a sama veřejnost byla proti chystanému sňatku.
Jako v pohádce to ovšem byla láska, která si na holandském parlamentu, vládě a nakonec i národě vyvzdorovala emancipaci a autonomii svých citů proti národním předsudkům či populisticky předkládaným „národním zájmům“. Německého chotě královny nizozemská veřejnost nakonec přijala a z Beatrix se stala jedna z nejoblíbenějších nizozemských královen. Po dlouhém období, co se holandským královnám rodily jen dcery, se pak panovnickému páru narodil v roce 1967 syn Vilém Alexander, nynější král, což je ovšem podle všeho výjimka, která potvrzuje holandské pravidlo – sám Vilém Alexander má totiž děti tři a samé dcery.
K výše uvedenému je třeba dodat, že nizozemský panovník není jen pouhá representativní funkce. Nejenže je celý oranžský panovnický rod spjatý s nizozemskou revolucí v 16. století, s parlamentarismem a paradoxně i s republikánstvím, ale díky tomu má i větší pravomoci, než jiní konstituční panovníci v Evropě, a to i navzdory tomu, že parlament pravomoci holandského panovníka loni omezil.
Role konstitučního monarchy ale spočívá spíše v panování, než ve vládnutí, to znamená, že má společnost sjednocovat, nezasahovat tedy do denní politiky a společnost nerozdělovat, což je úkol politiků zastupujících systém politického stranictví. Proto je úloha konstitučního monarchy v parlamentních demokraciích stále aktuální.
„V prvé řadě chci být tradičním králem, který bude stavět na tradici mých předků, ale také králem 21. století, který bude umět spojovat, reprezentovat a povzbuzovat společnost,“ nechal se slyšet nový nizozemský král.
Autor: Petr Placák