Petr Placák, EUROSKOP, 13. května 2013
Státní svátek 8. května není jen připomínka osvobození a konce druhé světové války, ale je to i memento toho, jak se znovu nabytá svoboda dá velmi snadno ztratit, jak lehce se z vítězství může stát porážka, ze svobody nové otroctví. Je to memento o to naléhavější, že – narozdíl od nacistické okupace – jsme si mohli za vývoj po roce 1945 z velké části sami.
Česká historiografie a publicistika měla vždy sklon vinu za vývoj po druhé světové válce svalovat na bedra velmocí a vyvinit tak účast československých politických elit na procesu, který vedl ke komunistickému puči v únoru 1948 – o tom, že Československo spadlo do sféry vlivu sovětského impéria, bylo prý rozhodnuto nahoře a my jsme s tím nemohli nic moc dělat. To je nejen v rozporu s fakty, ale je to i alibismus těch, kteří nejsou ochotni nést odpovědnost za své jednání.
Spojenci? Britský premiér Winston Churchill, prezident USA Franklin D. Roosevelt a sovětský diktátor J. V. Stalin na konferenci v Jaltě, 12. února 1945. Foto archiv čtk
Na Jaltské konferenci spojenců na konci války přijaly velmoci Deklaraci o osvobozené Evropě. Na osvobozených územích měly podle ní proběhnout svobodné volby, na základě kterých si měly osvobozené národy samy určit politické či sociální uspořádání země.
To byla idea americké administrativy o poválečném uspořádání v Evropě, s kterou byla jakákoli snaha dělit Evropu na sféry vlivu jednotlivých mocností naprosto neslučitelná. Samozřejmě že reálná, praktická politika hledala nejrůznější cesty, jak poválečné uspořádání ovlivnit ve vlastní prospěch. Tak se především Winston Churchill, který si nedělal iluse o poválečných cílech sovětské politiky, snažil nalézt nějaký modus vivendi se Stalinem, který by expansionistické snahy Moskvy pokud možno brzdil, jako tomu bylo během jeho jednání v Moskvě v říjnu 1944. Churchill to ovšem nepodnikal za účelem špinavého obchodu se Stalinem, tedy ve snaze přenechat Moskvě některé země výměnou za jiné, na kterých měl Západ (Británie) větší zájem, ale Churchill se naopak snažil zajistit pro Západ určitý vliv i na územích, která budou osvobozena Sovětským svazem. Vnitřní vývoj těchto zemí měl přitom zůstat otevřený. I když měly země dělat přátelskou politiku vůči Moskvě, nemělo to nic měnit na jejich politických a hospodářských vazbách se Západem.
Samo Československo se podle všech dostupných dokumentů nikdy nestalo předmětem dohadování mezi velmocemi o možných sférách vlivu po válce na československém území. Ve skutečnosti, že se přesto nakonec stalo součástí sovětského impéria, je nutno vidět důsledek katastrofální politiky zbylých demokratických stran, a na prvním místě prezidenta Edvarda Beneše.
Prologem k tomu vývoji se bezpochyby stala čs.-sovětská smlouva z prosince 1943, která byla dílem Edvarda Beneše, který odjel do Moskvy navzdory varování západních spojenců. Od té doby se československá zahraniční politika začala orientovat na spolupráci se Sovětským svazem, která měla být prioritní, zatímco vztahy se Západem měly toto základní směřování poválečného Československa jen doplňovat.
Oficiálně byl tento postup představován jako snaha po budování mostu mezi Východem a Západem. Ve skutečnosti o žádný most nešlo, ale československá vláda se od počátku chovala jakoby Československo bylo sovětské předmostí, které je namířené proti Západu. Praha jednomyslně hlasovala s SSSR v OSN, kde českoslovenští delegáti tvořili jakousi promoskevskou klaku freneticky hájící jakýkoli moskevský návrh včetně těch, které byly očividně protizápadní. Podobně pražská vláda podepsala i tajnou smlouvu o využívání domácího uranového průmyslu Sovětským svazem, včetně výlučných dodávek čs. uranu do SSSR, i když bylo jasné, že Sovětský svaz potřebuje uran k výrobě atomové zbraně, kterou chce použít jako trumf v postupu proti Západu.
Podpis čs.-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci v Moskvě 12. prosince 1943. Beneš si představuje, že má věci pod kontrolou, Stalin v pozadí se směje po fousy. Foto archiv čtk
Beneš zahraničně politickou orientací na stalinistický Sovětský svaz vycházel z toho, že chtěl zajistit poválečnou bezpečnost Československa před německou hrozbou. Dělal to ve chvíli, kdy nacistické Německo bylo totálně poraženo, čekala ho etapa demokratizace a denacifikace a Německo se postupně stalo pilířem euroatlantických vztahů a stabilizátorem demokracie v centru Evropy.
Beneš to viděl zcela naopak a v tom smyslu varoval v březnu 1945 sověty: Po druhé světové válce přijde třetí, ve které Západ využije obrozené Německo k útoku na Sovětský svaz. Obdobně pak českoslovenští „demokraté“ interpretovali i snahy Západu po poválečné hospodářské a politické integraci jako „protisovětský intervencionismus“.
Absolutní selhání Edvarda Beneše a dalších demokratů v odhadu poválečného vývoje mělo pro Československo katastrofální důsledky – politické, hospodářské i kulturní.
Aby mohlo Československo hrát úlohu věrného spojence Sovětského svazu, bylo třeba vnitřní poměry v osvobozeném státě uzpůsobit poměrům v Sovětském svazu. K tomu účelu bylo provedeno rozsáhlé znárodnění, strany napravo od středu byly zakázány, byla omezena politická soutěž, stejně jako svoboda slova, byla zpolitizována justice i samospráva a právní stát byl narušen postupem úřadů proti čs. občanům na základě jejich etnické příslušnosti. Kritizovat Sovětský svaz bylo zakázáno a poválečný režim Národní fronty zrušil politickou opozici. Únorový puč v roce 1948 sovětizaci Československa už jen dovršil a potvrdil.
Na mezinárodní scéně Československo nevystupovalo jako samostatný suverénní stát, který hájí své vlastní zahraničně politické zájmy, ale jako vazal Moskvy, což se potvrdilo, když sověti zakázali „suverénní“ Praze přijmout Marshallův plán. Vyjasnil se tak stav věcí, který založila – z vůle Benešovy vládnoucí exilové garnitury – již čs.-sovětská smlouva v roce 1943.
Poválečné selhání československé demokratické reprezentace je o to větší, že popularita prezidenta Edvarda Beneše v roce 1945 byla obrovská – nemohl se s ním měřit nikdo ostatní, a to včetně čelních komunistů. Historik Vít Smetana to řekl přesně: „… komunisté si u nás úspěšně razili cestu k moci především díky naivitě, hlouposti a neschopnosti ostatních politických představitelů, nikoli na základě nějaké domnělé velmocenské dohody.“
Bylo to poprvé v celých dějinách českého státu od jeho založení v 10. století, co se politická reprezentace českého státu sama o své vůli snažila přesunout zahraničně-politickou orientaci českého státu ze Západu na Východ. Mělo to radikální politické, kulturní a hospodářské následky, jejichž vliv pociťujeme dodnes.
Autor: Petr Placák