Barbarská zrůda, běsnící a slepá


Petr Placák, EUROSKOP, 27. května 2013

Spektakulární čin dvou islamistických fanatiků nigerijského původů, kteří minulý týden na londýnském předměstí Woolwich srazili autem britského vojáka a pak ho před zraky kolemjdoucích brutálním způsobem zavraždili jako „odvetu“ za angažmá Británie, potažmo Západu v Iráku a Afghánistánu, bezpochyby popíchne problém integrace muslimské menšiny v evropské společnosti.

Dlouhou dobu se mělo za to, že anglosaský model multietnické společnosti, kdy majorita akceptuje kulturní zvyklosti minority a žádá po ní jen dodržování zákonů, je úspěšnější než francouzský republikánský model, postavený na občanské rovnosti, která je státem nejen garantována, ale i vyžadována a jejíž součástí je důsledná laicita – například ve státní francouzské škole nesmí studenti nosit žádné viditelné náboženské symboly.

Britské a americké výzkumy ale nedávno ukázaly, že francouzští muslimové se ve skutečnosti integrují do většinové společnosti snadněji. Na otázky vztahu k demokracii a moderní společnosti, názoru na křesťany a židy, atentáty z 11. září odpovídali daleko pozitivněji než jejich spoluvěrci v Německu, Anglii nebo Nizozemsku. Podle francouzského orientalisty Gillese Kepela to je tím, že většina francouzských muslimů vidí jako hlavní problém integrace sociální příčiny, zatímco v Británii, v Nizozemí nebo v Dánsku problémy integrace spočívají v nábožensky motivovaném rozchodu s hodnotami většinové společnosti.

Talibánci (teroristé) nejsou bojovníci za islám, ale služebníci ďabla! Demonstranti v pakistánském Karáčí v tom mají jasno. Pakistán, 11. 12. 2009. foto AP

Řada muslimských komunit na Západě se uzavírá do sebe, žijí si svým vlastním životem, mají vlastní samosprávu, sledují výhradně vlastní média. Nemuselo by to znamenat problém, kdyby tuto situaci, kdy vztah k většinové společnosti prakticky neexistuje, nevyužívali různí ideologové nenávisti.

Většina těch, kteří se rozhodli pro násilí, byla ovlivněna radikálními islámskými kazateli, kteří dští síru a oheň na zkaženou západní společnost, vyzývají k nerespektování zákonů, učí nenávisti vůči majoritní společnosti a všemožně se snaží bránit jakékoli integraci muslimů v Evropě. Nechtějí přitom hájit práva jedné kulturní či náboženské menšiny, ale jde jim o vládu a o moc. Například muslimští radikálové z hnutí Šaría pro Belgii otevřeně nárokují islám pro celou zemi. Evropu vidí jako upadající civilizaci, morálně rozvrácenou, slabou, nemocnou, bez ambicí, společnost, která rezignovala na své tradice a kulturu, dopředu se vzdávající, která přímo volá po džihádu.

Do Evropy přišly miliony muslimů jako do země zaslíbení ze všech koutů islámského světa, kde byla jejich lidská důstojnost ponižována. Jenže druhá či třetí generace islámských přistěhovalců, která už toto ponížení nezažila, se naopak cítí poníženě v evropské společnosti. Ta ji, podle ni, přehlíží, není schopna ji dostatečně ocenit a neposkytuje jí to, na co si myslí, že má právo. Naproti tomu radikální islámští kazatelé jim vrací „důstojnost“ a pocit, že jsou něco „lepšího“. (Podobně to je ovšem dnes i s částí mladé, původem evropské generace, mezi kterou z podobných příčin ožívají radikálně levicové ideologie.)

Současná podoba západního sekularismu, která má často až komické pseudonáboženské rysy a je i agresivní, působení radikálních islamistů mezi frustrovanou mládeží jen napomáhá a má i podobné vidění světa: na vztah mezi státem a náboženstvím, náboženstvím a společností nahlíží podobně fundamentalisticky.

Ve skutečnosti laicita a náboženství nestojí proti sobě, ale vzájemně se doplňují, čerpají jeden z druhého podněty, chrání se navzájem před zkostnatěním, zbožštěním, zformalizováním či obsahovým vyprázdněním existence ze dne na den, které nevyhnutelně vede k postupnému celkovému úpadku. Vyvážený, oboustranně oplodňující vztah mezi laicitou a náboženstvím je i systém, do kterého by mohli být integrováni evropští muslimové, aniž by se museli vzdát svých tradic a identity.

Výše řečené ale neplatí jen na adresu sekulární evropské majority, ale ještě snad naléhavěji pro zdejší islámskou minoritu. Ten, kdo je islámskými militanty ohrožen primárně, není totiž západní křesťanská či postkřesťanská společnost, ale menšinová islámská společnost.

Snahou teroristických stratégů je organizovat šokující, pro většinovou společnost těžko pochopitelné činy, ke kterým využívají zfanatisované islamisty, a hloubit tak myšlenkové příkopy mezi většinou evropskou společností a muslimskou menšinou. Je to psychologická válka, v které rozhodující úlohu hrají média – bez nich by terorismus neměl sebemenší dopad.

Dokud si islámské menšiny na Západě s veškerou vážností neuvědomí, že teroristé, kteří páchají odporná zvěrstva jménem kultury, ke které se oni sami hlásí, hrají o jejich vlastní existenci, že jsou jejich rukojmí, a nevyjdou po každém takovémto činu hromadně do ulic protestovat proti zneužívání islámu k „bezbožným“ cílům, bude to mít pro ně, pro islámskou emancipaci i islámskou kulturu zničující důsledky.

Mladá básnířka Hissa Hilal, která recitovala ve Spojených arabských emirátech verše v soutěži, které se zúčastnilo desítky básníků napříč celým arabským světem a sledovalo ji 300 miliónů diváku z muslimského světa, to ví:

Když odhalím pravdu

z úkrytu vystoupí zrůda

barbarská v myšlenkách i činech

běsnící a slepá

oděná do smrti jako do šatů

překrytých pásem sebevrahů…

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality