Moskva rehabilituje Brežněva


Petr Placák, EUROSKOP, 3. června 2013

Moskevská radnice chce na domě , kde léta žil Leonid Iljič Brežněv znovu instalovat pamětní desku tohoto sovětského vůdce, která byla odstraněna po rozpadu sovětského impéria.

Nejsou to ovšem jen moskevští zastupitelé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Brežněv zasluhuje ocenění. Podle letošního dubnového průzkumu veřejného mínění byl Brežněv Rusy zvolen za „nejlepšího vádce“ země v minulém století a předhonil tak Stalina a cara Mikuláše II. Na Brežněva vzpomínají Rusové shovívavě především proto, že podle nich se za jeho éry měli dobře. Přitom to byla ale právě éra Brežněva, za které došlo k zlomovému propadu Sovětského svazu.

Brežněv byl zvolen do čela Sovětského svazu v roce 1964 a měl především reagovat na chaotické reformy prosazované jeho předchůdcem Nikitou Chruščovem. Na rozdíl od Chruščova, který chtěl komunismus obrodit, za Brežněva už nešlo ani tak o visi komunistických zítřků, jako o to systém stabilizovat a vyvarovat se především všeho, co by jej mohlo ohrozit či oslabit. Za Brežněva se opět začalo vzpomínat na Stalina jako na toho, kdo nepřipustil jakékoli zpochybnění stranické a státní linie SSSR, a slovo reforma se stalo synonymem pro slovo diverse. I když Stalin nebyl přímo rehabilitován (proti tomu se zvednul nebývalý odpor především mezi sovětskými intelektuály), kritizovat „velkého vůdce“ se stalo tabu.

Pověstná „líbačka“ na tvrdo mezi soudruhy, zde v reálu Brežněva s Husákem na letišti v Ruzyni při návštěvě sovětského vůdce v Praze v roce 1972, na titulní straně líbání Brežněva s vůdcem NDR Honneckrem v podání ruského umělce Dmitrije Vrubela na zbytku Berlínské zdi. Foto čtk, Praha 24. ledna 1972

Brežněv sice neoplýval intelektem, ani neměl charisma jako Stalin, za to se velmi dobře orientoval ve stranickém aparátu a v tom, jak funguje. Nikdy neriskoval a pro něco se rozhodl až ve chvíli, kdy si ve vedení strany zajistil dostatečnou podporu. Moc, o kterou se zpočátku musel dělit s politbyrem, získával postupně.

Za Brežněva mimo jiné vzrostla role armády a vojensko-průmyslového komplexu v zahraniční politice, stejně jako vliv KGB. Jmenováním Jurije Andropova do jejího čela a svého spolubojovníka z války maršála Andreje Grečka do funkce ministra obrany posílil Brežněv svou moc. Základna k přepadení Československa byla připravena.

Pražské jaro byla první Brežněvova zahraničně politická zkouška. Zprvu Kreml proti novému reformnímu kursu československé politicky nic neměl a Dubček byl do čela čs. reformních komunistů instalován s jeho souhlasem. Jak se však československá společnost začala sama emancipovat od svazujícího systému a vývoj se reformním komunistům vymykal z rukou, začal Kreml hrozit. Šlo nejen o to, že vývoj v Československu ohrožoval stabilitu celého sovětského bloku, ale i o strategické postavení Československa jako vojenské základny proti Západu. Na jednání v Čierné nad Tisou v červenci 1968 to řekl předseda sovětské vlády Kosygin zcela otevřeně: „Pochopte, že vaše západní hranice je také svým způsobem i naší hranicí.“

„V rámci čs.-sovětského přátelství se musíme dohodnout!“ Alexander Dubček a Leonid Brežněv (v pozadí čs. prezident Ludvík Svoboda) na jednání států Varšavské smlouvy v Bratislavě 8. února 1968. Foto čtk

Po invazi do Československa Brežněv dále posílil svou moc. Jestliže do té doby byl primus inter pares, tak se nyní v sovětské mocenské klice jednoznačně stal mužem číslo jedna a dovršil tak svůj postupný nástup k neomezené moci, která se změnila v megalománii a skončila v senilitě. Z prvního tajemníka strany se nechal Brežněv přejmenovat na generálního tajemníka, stal se maršálem, hrdinou SSSR a nakonec i „vůdcem“, což do té doby příslušelo jen Stalinovi.

Vnější siláctví ale jen zakrývalo prohlubující se krizi celého systému. Od konce 60. let se začal SSSR ekonomicky propadat a čím dál víc zaostávat za Západem. Jestliže byl někdejší Chruščovův výrok o brzkém dohnání a předehnání Západu iracionální v rámci ideologické euforie věřícího komunisty, tak v 70. letech už šlo jen o to, jak pomocí statistik a propagandy zamaskovat propast, která se rozevřela mezi výkonností a efektivitou ekonomiky na Západě a na Východě.

Problémy mělo překonat zbytnění centrálního řízení. Byla posílena moc ministerstev, stejně jako moc Gosplanu, který dohlížel prakticky na všechny sféry hospodářského života. Počet ministerstev, pod které spadala ekonomická sféra, vzrostal za éry Brežněva z 16 na 27. Vedle centrálního plánování a všeobecného byrokratismu, které jen podnítily ohromný nárůst korupce, ekonomiku zatěžoval intensivní a náročný zbrojní program. Jen v letech 1966 až 1970 vzrostly zbrojní výdaje o padesát procent. Naproti hroutící se ekonomice byl posílen mocenský a ideologický monopol komunistické strany a stabilita kádrů, včetně kumulace funkcí.

V zahraničně politické oblasti je éra Brežněva spojena především s tzv. Brežněvovou doktrínou, která státům „socialistického společenství“ stanovila právo i povinnost zasáhnout všude tam, kde by „vnitřní či vnější síly ohrožovaly socialismus“ a zpětně tak posvěcovala invazi do Československa. Tato zahraničněpolitická doktrína Sovětského svazu, která se stala oficiálním principem sovětské neoimperiální politiky, explicitně vyjadřovala dosavadní postavení sovětských satelitů jako vazalů Moskvy. Za hlavní nástroje ke kontrole a ovládání zemí východního bloku sloužily Moskvě Varšavská smlouva a Rada vzájemné hospodářské pomoci.

Jestliže si chce současné Putinovské Rusko brát z Brežněvovy éry stagnace a úpadku příklad, byla by to věc jeho volby. Jenže rehabilitaci Leonida Brežněva nelze vykládat jen jako vnitřní záležitost Ruska. Je to zároveň nepřátelský akt namířený proti zemím střední a východní Evropy, proti evropskému společenství jako takovému.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality