Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Turecká politika

Petr Placák, EUROSKOP, 10. června 2013
Turecko.Erdogsn.protesty

Turecko už týden provází demonstrace proti vládě premiéra Erdogana, které začaly úplně nevinně – protestem proti kácením stromů v centru Istanbulu a následnému nepřiměřenému zásahu policie. 

To byla ovšem jen poslední kapka už delší dobu sílící nespokojenosti s vládou umírněných islamistů, kterou policejní brutalita jen uvolnila. Turecko je opět rozděleno na dvě poloviny. Istanbul a další turecká města jsou posprejovány výrazy fašista, diktátor, Hitler, na adresu současného premiéra, zmlkni a vypadni. Erdogan přilil olej do ohně, když protestující přirovnal k vandalům a také „uličníkům“ nakázal, že protesty musí bezpodmínečně skončit. Místo, aby se snažil situaci uklidnit, přilil olej do ohně, což může ovšem svědčit o tom, že tureckému premiérovi ekonomické úspěchy jeho desetileté vlády stouply do hlavy a ztratil kontakt s realitou. Svým postupem popíchl střet, který moderní tureckou společnost provází, a poškozuje, od jejího zrodu. 

Ví Erdogan, že přistoupit na kompromis není výrazem slabosti? Turecký premiér Erdogan při projevu v tureckém parlamentu. Istanbul, 10. června 2008. Foto čtk

Při vzniku Turecka z osmanské říše po 1. sv. válce probíhal nejen národnostní boj proti vnějšímu ohrožení, ale také občanská válka mezi nacionalisty a stoupenci starého režimu. Nacionalisté v ní zvítězili, nový republikánský parlament zrušil osmanský kalifát, snažil se Turecko modernizovat po vzoru západní Evropy a zavedl reformy, které měly islámskou zemi sekularizovat. 

Podle vůdce turecké revoluce Mustafy Kemala Atatürka (Otce Turků) přijalo Turecko jako státní doktrínu ideologii kemalismu, která v protikladu k Osmanské říši vyhlašovala zemi jako republikánskou, nacionalistickou, světskou, populistickou, centrálně plánovanou a revoluční. Kemalisté se snažili zemi modernizovat pomocí jakési fašizující turecké verse směsi nacionalismu, populismu a socialismu. 

Ideologii kemalismu ale konzervativní venkov nikdy nepřijal. Problémy se „šesti šípy“ kemalismu, jak se označovaly principy, které vyjadřoval, neměla ale jen konzervativní část společnosti. Modernizace a politizace turecké společnosti  vedla k  problémům, které politika nebyla sto řešit a několikrát za ni „zaskakovala“ armáda. V roce 1960 se vojáci rozhodli vyřešit patovou situaci mezi politickými stranami, které nebyly schopny se dohodnout na sebemenší „rozumné“ politice, armádním pučem, jehož legitimitu generálové podepřeli spoluprácí s universitami (sic!), na jejímž základě ustavili novou liberální ústavu, zaručující veškerá občanská práva. Ozbrojené síly se staly garantem politického systému a jeho stability. Postavení armády coby „nadstranického“ arbitra posílilo, vedle tanků, i zisk podílnictví v klíčových odvětvích průmyslu. 

Liberální ústava, která byla přijata díky vojákům, a která mimo jiné umožnila vznik nejen dalších politických stran ale i nezávislých odborů, přispěla sice k liberalizaci systému, ale i k další politické destabilizaci. Ta vedla k novému vojenskému převratu v roce 1971, kdy se vojáci snažili zajistit stabilitu země především ostrakizováním levice. Výsledek byl ovšem ten, že levice posílila a situace vedla k třetímu armádnímu puči v roce 1980. 

Vojáci, dopálení na politiky, kteří nejsou schopni zajistit politickou stabilitu Turecka, nejen zrušili dosavadní ústavu a rozpustili všechny politické strany, ale přistoupili i k bezprecedentnímu „soudnímu nařízení“, když všem dosavadním politikům zakázali na pět až deset angažovat se v politice! To je odvěký sen každé ulice. Armáda, která měla turecké politiky po krk (říká se turecké hospodářství, ale pro politiku to platí, alespoň podle tureckých generálů, také), se rozhodla společnost depolitizovat. Po uvolnění této „armádní reformy shora“, ovšem došlo k obnovení staronových tureckých rivalit. 

Jestliže kdysi proti sobě stála sekularizovaná část Turecka, dělící se na nacionalisty a komunisty, a venkov vyznávající islám, tak dnes se střetává moderní istanbulská buržoazie s nastupující muslimskou střední třídou z východních provincií, s tzv. anatolijskou buržoazií – otevřenější, liberálnější a více rovnostářská část Turecka s konzervativním modernismem staromódního ražení.

Dvě Turecka. Na titulní straně protetující proti vládě premiéra Erdogana (9.6. 2013), zde jeho podporovatelky ze 7. června 2013. Istanbul, foto čtk

Celé je to ovšem trochu paradox. Současná vláda umírněných islamistů premiéra Recepa Tayyipa Erdogana ze Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) chtěla Turecko především odříznout od předešlého vývoje spjatého s kemalisty a vojenskými generály. Když se Erdogan a jeho AKP dostali v roce 2002 poprvé k moci, lidé oceňovali nejen ekonomické úspěchy jeho vlády, ale i nástup nových politiků, kteří zamávají s korupcí a byrokracií a došlo i k politickému uvolnění. „Díky Erdoganovi se přestali lidé bát policistů, četníků a armády,“ říká istanbulský novinář Mehmet Ali Birand.

Během deseti let se ale situace změnila. Podle místních pozorovatelů se vláda Erdogana stala podobně arogantní jako vlády, proti kterým kdysi AKP vystupovala. Liberální společnost, orientovaná na Západ, poukazuje na omezování svobody slova i shromažďování, cenzuru médií a také plíživou islamizaci veřejného života, jako je omezení distribuce alkoholu a zákaz reklamy na něj, snaha zrušit zákaz nošení muslimského šátku v úřadech a na univerzitách, která jde až do takových „detailů“, jako je například zrušení roztleskávaček během utkání národních týmů. 

A nejde jen o vnitřní politiku, ale i o zahraničně politické postavení Turecka. Erdogan má ambice učinit z Turecka blízkovýchodní mocnost s jakýmsi nevyřčeným odkazem na Osmanskou říši. Ankara se stala protektorem arabských revolucí v regionu, jako první vyzvala k odchodu egyptského Mubaraka a podobně se angažuje proti syrskému režimu Bašára Asada. Představuje si integraci Blízkého východu, která by byla založena na společném trhu po vzoru Evropské unie, ale také na truc Unii. 

I když turecký ministr pro Evropu Egemen Bagis tvrdí, že „Evropská unie potřebuje Turecko více než Turecko Unii,“ je to spíše turecký bonmot, než skutečné přesvědčení. Turecký zázrak může velmi rychle skončit v chaosu Blízkého východu. Aby k tomu nedošlo, je třeba dělat rozumnou, vyváženou politiku, který ví, že přistoupit na kompromis není výrazem slabosti. Zahraniční politika je obrazem politiky vnitřní. Erdogan by měl najít přijatelný kompromis především se sekulární částí turecké společnosti. Jinak zemi hrozí návrat politické nestability. A za rohem dosud číhají vojáci.

Autor: Petr Placák

Další články v rubrice

Kdo tahá v Hongkongu za kratší konec?

Petr Placák, EUROSKOP, 20. října 2014

My za vás, vy za nás

Petr Placák, EUROSKOP, 30. září 2014

Skotové volili pro Evropu

Petr Placák, EUROSKOP, 22. září 2014

NATO pro 21. století

Petr Placák, EUROSKOP, 8. září 2014