Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Íránská detektivka

Petr Placák, EUROSKOP, 26. června 2013
Chameneí Írán. volby

V íránských prezidentských volbách, v klíčové zemi Blízkého východu, v bolavém regionu sousedícím s Evropou, drtivě vyhrál volby umírněný kandidát Hasan Rúhání, který konzervativní protikandidáty porazil už v prvním kole. Je to dobrá zpráva pro Západ? 

Na první pohled ano. Posledních osm let byla světová veřejnost často svědkem odpudivé agresivní rétoriky dosavadního prezidenta Ahmadínežáda, konzervativce, jehož volba za hlavu státu v roce 2009 vyvolala díky podezření z manipulací s volebními výsledky rozsáhlé protesty. 

Spornou volbu Ahmadínežáda ovšem tehdy potvrdil duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí, který má ve všech rozhodujících věcech poslední slovo – v revoluční islámské republice stojí nad vládou i nad parlamentem. Protesty byly tvrdě potlačeny, kritici pozavíráni či přímo zlikvidováni a volby vedly k utužení restriktivního charakteru íránského režimu. 

I když nyní z prezidentských voleb vyšel vítězně umírněný politik, který pronáší vstřícná slova směrem k zahraničí i dovnitř země, nemusí to ve skutečnosti znamenat nějakou viditelnou změnu charakteru íránského režimu. 

Rúhání vypadá narozdíl od svého předchůdce Ahmedínežáda "kultivovaněji". Bude snad míň nebezpečný? O tom rozhoduje někdo jiný. Viz foto na titulní straně a níž. - Íránský prezidentský kandidát Ruhání v první den íránských volbe. Teherán, 14. června 2013, foto AP

 

Už jenom proto ne, že všichni uchazeči o prezidentskou kandidaturu musí projít velmi hustým sítem Rady dohlížitelů, bdící nad výdobytky islámské revoluce, která všechny byť jen trochu nepřijatelné kandidáty z voleb předem vyřadí. O tom, že je Ruhání pro konzervativce „košer“, svědčí už jenom samotná čísla: rada z této volby vyřadila 678 uchazečů, schválila jich pouhých osm. Režimu vždy loajální Ruhání byl navíc několik let šéfem Nejvyšší rady národní bezpečnosti. 

I když zvolení Ruháního může pro samotné Íránce znamenat jisté uvolnění, neznamená to, že se tím Írán stane pro své okolí i svět méně nebezpečný. Írán usiluje o dominantní postavení v celém blízkovýchodním regionu a neskrývá nijak své ambice na ovládnutí islámského světa šíity. Díky svému jadernému programu, který je zřejmě v poslední fázi před dokončením jaderné zbraně, je Írán nebezpečnější než kdykoli předtím. 

Po konci studené války odpadl Íránu tradiční nepřítel Sovětský svaz. Byl to ovšem opět Západ, který pomohl odstranit i druhého úhlavního nepřítele Teheránu, a sice iráckého diktárora Saddáma Husajna, s kterým se Írán pustil do křížku a celých osm let jej nebyl schopen porazit. Jak se nyní ukazuje, na konečné rozhodnutí zaútočit na Irák měly podstatný vliv lži emigranta, iráckého politika Ahmada Čalabího o iráckých zbraních hromadného ničení a napojení iráckého režimu na teroristickou síť Al Kajdu. Podle všeho byl ale Čalabí agent, který jednal v zájmu Íránu. 

Jak napsal americký blízkovýchodní expert Robert Baer: „Spojené státy se staly nástrojem své vlastní porážky na Blízkém východě. Rozprášením irácké armády jsme Íránu otevřeli dveře, aby prostřednictvím spřízněných bojovníků i členů současné irácké vlády anektoval Irák i jeho ropu – tento proces je dnes již v plném proudu.“ 

Nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí přichází k volbám. Teherán, 14. června 2013, foto čtk

 

V Iráku Teherán uplatňuje strategii, kterou si již vyzkoušel v Libanonu. Díky vyzbrojování a kontrole šíitské milice Hizballáh učinil Teherán z půlky Libanonu předsunutou baštu Íránu. Stejný scénář se nyní snaží Írán pomocí šíitské menšiny prosadit i v dosud sekulárním Iráku. A podobně jako v Libanonu 80. let hraje Teheránu do karet vnitřní rozdělení Iráku. Írán podporuje teroristický Hamás v Palestině a nyní se Hizballáh, prodloužená ruka Íránu, zapojil i do konfliktu v Sýrii na straně vlády Bašára Asada. 

S volbou „umírněného“ Rúháního to tedy může být jako v detektivce, kde vystupuje hodný a zlý policajt – „zlý“ vyslýchaného vystraší a cíle pak dosáhne „hodný“, vyšetřovanému se sice uleví, ale záměr zůstal stejný. 

Jak napsal The Economist, „přátelštější prezident je zároveň past i příležitost“. Írán může ovzduší uvolnění využít jako oddechový čas. Závěrečný krok Íránu k dosažení jaderné zbraně může být snadněji proveden pod vlídnější tváří „reformisty”, proti jehož vládě bude mnohem obtížnější zasáhnout. 

Se získáním jaderné pumy Teheránem se síly na Blízkém východě znatelně vychýlí v´jeho prospěch. Írán není bezprostřední hrozbou pro Západ, jako pro blízkovýchodní sunnitské režimy – a na první místě pro Saúdskou Arábie. Teherán nikdy nezapomněl na to, že Saúdové financovali Husajnovo tažení v irácko-íránské válce. Především mu jde ale o to získat kontrolu nad Perským zálivem, který je centrem světového obchodu s ropou. A také asi i nad centrem islámu, nad Mekkou.

Naproti tomu perský tlak může vyvolat arabský protitlak, protiamerický zápal mnohým muslimů na Blízkém východě se stejně tak může obrátit v zápal protiperský a mimo jiné bude tlačit blízkovýchodní režimy k dohodě s Izraelem. 

Úsilí nějaké země stát se hegemonem v regionu a narušit stávající status quo je totiž vždy více než riskantní. V konečném výsledku mohou takovéto ambice, a často tomu také tak je, zemi naopak oslabit a marginalizovat ji. Takže uvidíme. 

Každopádně ať už je Rúhání přesvědčený reformista, nebo to je jen konzervativci nastrčená loutka k uklidnění domácí i světové veřejnosti, nesmíme zapomínat na to, že skutečnou moc v zemi třímají ajatolláhové. A to, co se jim honí v hlavě, ví jenom Alláh. 

Autor: Petr Placák

Další články v rubrice

Kdo tahá v Hongkongu za kratší konec?

Petr Placák, EUROSKOP, 20. října 2014

My za vás, vy za nás

Petr Placák, EUROSKOP, 30. září 2014

Skotové volili pro Evropu

Petr Placák, EUROSKOP, 22. září 2014

NATO pro 21. století

Petr Placák, EUROSKOP, 8. září 2014