Petr Placák, EUROSKOP, 1. červenec 2013
Evropská unie se dnešním dnem rozrůstá o další zemi. Jejím osmadvacátým členem se stalo Chorvatsko. V současné době krize a všeobecné skepse není od věci si připomenout fakt, že mimo Unii žijí stále miliony Evropanů, pro které je dosud nejvyšší hodnotou prapůvodní unijní ideál evropského mírového společenství, politické stability a hospodářského rozvoje, který se začal uskutečňovat po druhé světové válce.
Je paradox dějin, že země bývalé Jugoslávie vstupují do Evropské unie jako poslední ze zemí střední a východní Evropy (kromě malého Slovinska). Byla to přitom Jugoslávie, která si po druhé světové válce dokázala udržet ve vztahu k Moskvě autonomní postavení, vyčleňovala se ze sovětského bloku a nacházela se někde mezi Západem a Východem. Desetitisíce Čechů tak využily Jugoslávii jako most k útěku z komunismu do svobodného světa. Turista z Československa, který chtěl jet k moři do Chorvatska, musel mít z toho důvodu zvláštní cestovní povolení a nakonec i pas, který platil jen pro Jugoslávii.
Po pádu komunismu na konci 80. let minulého století to byla právě Jugoslávie, která byla ze všech bývalých komunistických zemí nejvíce připravená na přechod k otevřenému systému a na vstup do Unie. Jenže do toho přišla zničující vnitřní jugoslávská válka vyvolaná tamními politickými elitami, které se rozdmýcháváním národního šovinismu snažily udržet u moci i po pádu komunismu.
V celém přístupovém procesu k Unii roli nehrála jen ekonomická připravenost země, ale stejně tak i politické aspekty, především snaha vyrovnat se s následky války, včetně ochoty či neochoty jednotlivých zemí stíhat válečné zločince, které znacionalizovaná část společnosti považovala za hrdiny. K odstranění národních rivalit bylo třeba především překonat snahu dělit lidi podle jejich národnosti, což je hlavní hnací silou nacionalismu a s nacionalismem operujících politických demagogů. Vinu bylo třeba „odnárodnit“ a individualizovat ji, jak to v rozhovoru pro Lidové noviny řekl bývalý chorvatský prezident Stjepan Mesič: „Za válečné zločiny odpovídají konkrétní pachatelé. Vina není kolektivní. Je třeba najít konkrétní viníky a ty stíhat.“
Evropský mírový proces: místo války turistika. Na snímku pobřeží chorvatské Korčuly. Foto Euroskop
Chorvatsko tak vstupuje do Evropské unie také díky tomu, že v roce 2000 vyzvalo chorvatské Srby, kteří byli ve válce vyhnáni nebo utekli z chorvatského pohraničí, ze Srbské Krajiny, aby se vrátili zpět. Záhřeb navrátilcům dokonce nabídl zpět jejich opravené domy. Přesto, že nabídku Záhřebu oslyšela jen o něco více než třetina krajinských Srbů z těch, kteří Krajinu opustili nebo byli vyhnáni – větší část Srbů válku v Krajině přečkala, je to velký úspěch a základ pro vztah mezi Srby a Chorvaty, který byl narušen už za druhé světové války, do budoucna. Bez tlaku Unie by k výše uvedenému optimistickému scénáři s největší pravděpodobností nikdy nedošlo.
Co naopak přináší Chorvatsko Unii? Především pohled, který není zatížený denními problémy a Unii dosud chápe jako jedinečnou šanci pro evropské národy. Mesič to ve výše zmíněném rozhovoru říká těmito slovy: „Evropská unie není jen naše přání, je to naše budoucnost. Nemáme žádnou jinou možnost. Sjednocená Evropa, včetně jihovýchodní části, to je podnik tisíciletí. Je to nejelitnější politicko-ekonomický klub světa. Až Evropa spojí všechny své potenciály, hospodářské, vědecké, politické, tak bude hlavní mírovou silou ve světě. Především proto, že bude silná, a především proto, že vyloučí válku jako prostředek politického boje.“
Vstup Chorvatska do Unie ovšem není poslední tečka za válkou v bývalé Jugoslávii. Ta bude, až do Unie vstoupí spolu s Kosovem i Srbsko. Na summitu Evropské unie minulý týden oznámil její prezident Herman von Rompuy dohodu na zahájení přístupových rozhovorů s Bělehradem. Dobrá zpráva je i ta, že Praha, spolu s ostatními zeměmi Visegrádské čtyřky, na summitu prosazovala, aby se při zahájení přístupových rozhovorů nekladly Srbsku žádné další podmínky.
Autor: Petr Placák