Petr Placák, EUROSKOP, 12. srpna 2013
Německé úřady vyšetřují šest bývalých dozorkyň, které za války sloužily v nacistickém vyhlazovacím táboře Osvětim. Stíhání nacistek je výsledkem nového právního názoru, který se v Německu prosadil až v posledních letech.
V poválečném období, poté, co proběhly trestní tribunály s nacisty pod patronací spojenců, se německé soudy při snaze žalobců potrestat nacistické zločince držely úzkého či nejužšího výkladu práva, aniž by přihlížely ke kontextu zločinu, místa a doby, ve které se odehrál, nebo aniž by braly ohled na osobní odpovědnost „řadových“ vojáků, strážců, úředníků, lékařů… hájících se tím, že oni o ničem nerozhodovali, že byli jen součástí systému, de facto jeho oběti.
Tak například chtěly soudy po svědcích, kteří nacistické tábory přežili, aby si rozpomněli, jaký účes měli v té době nacističtí pachatelé, kdo kde stál, nebo který z nich zvedl ruku, aby někoho zabil… Chtít znát tyto detaily, které hrají hlavní roli při posouzení obvinění ze zločinu všude v civilizovaném světě, bylo ovšem v kontextu nacistického vyhlazovacího tábora nejen zcela irelevantní, ale taky absurdní: soudy tak de facto přistupovaly k věci podobně jako sami nacisté – zavraždění konkrétního vězně konkrétním dozorcem mimo vraždící mašinérii byl z pohledu nacistického režimu nesystémový a tedy nežádoucí exces: narušoval hladký, bezproblémový chod nacistické vraždící mašinérie, která měla mít neosobní, diskrétní, „hygienický“ charakter.
Proces s nacistou Demjanjukem znamenal nový přístup ke stíhání zbylých nacistických zločinců. Na snímku Demjanjuk opuští mnichovskou soudní síň, 12. května 2011. Foto AP Na titulní straně vstupní brána Osvětimi.
Kamenem úrazu této justiční praxe přitom nebyl ani tak výklad práva, který nikdy není jednotný, ale alibismus, s jakým německé soudy, které německá demokracie do určité míry zdědila z doby nacismu, ještě dlouhá léta po válce přistupovaly ke snaze vypořádat se s nacistickou minulostí. Za „právním positivismem“ se ve skutečnosti skrývala obyčejná nechuť z totality přeživších státních struktur se minulostí zabývat.
Dnes se ovšem věci mají jinak. Vyšetřovatel Thomas Will v případě šesti stíhaných dozorkyň řekl The Times: „Naše vyšetřování stavíme na tom, že kdo sloužil v koncentračním táboře jako dozorce, podílel se na vraždách.“ I kdyby se tedy nenašly žádné přímé důkazy, že se dotyční přímo podíleli na masovém vraždění vězňů, pro jejich potrestání stačí samotný fakt, že byli obsluhou tábora, který sloužil k vyhlazování lidí.
Precedentem pro tento postup justice se stal případ Johna Demjanjuka, dozorce z nacistického vyhlazovacího tábora Sobibor, který byl v roce 2011 odsouzen k pěti letům vězení jen na základě zjištění, že byl v rozhodném období skutečně strážcem v tomto vyhlazovacím táboře bez ohledu na to, zda mu byl prokázán nějaký konkrétní zločin.
Trestní stíhání šesti dozorkyň vede německý Centrální úřad pro objasňování nacistických zločinů, který vyšetřuje dalších padesát osob s nacistickou minulostí. Ve stejné „várce“ případů úřad už v květnu tohoto roku obvinil dozorce z Osvětimi Hanse Lipschise z napomáhání k vraždě v 9 515 případech – Lipschis byl prokazatelně přítomen selekci lidí, kdy ti, kteří jí neprošli, byli posíláni rovnou na smrt do plynových komor.
Člověk se může ptát, jaký má vůbec smysl hnát před soud a případně poslat do vězení stařeny, z nichž nejmladší má údajně být 87 let a od skutků, na kterých se podílely, uplynulo sedmdesát let? Význam to má obrovský – pro německou společnost i demokracii. Přístup německých úřadů ke stíhání nacistických zločinů vypovídá o charakteru tamní demokracie, o tom, že obrana lidských a občanských práv, na kterých je postavena moderní západní civilizace, není pouhou rétorikou, ale že se od dob druhé světové války postupně zakořenila v německé společnosti, která se snaží s nacistickou érou vyrovnat s veškeru vážností a odpovědností.
To je vlastně základ německé demokracie a přístup Německa k stíhání nacistických zločinů ukazuje její sílu. Dokud si totéž k vlastní totalitní minulosti neuvědomí státy střední a východní Evropy, které byly součástí východního komunistického impéria, včetně České republiky, budou tamní demokracie slabé, labilní a křehké.
Autor: Petr Placák