Petr Placák, EUROSKOP, 14. října 2013
Podle polského deníku Rzeczpospolita chce Polsko důrazněji než dosud vystupovat proti spojování vyhlazovacích nacistických koncentračních táborů, které se rozkládaly na polském území, s adjektivem „polský“, a to včetně soudního řízení.
O rozruch se v tomto smyslu postaral především americký prezident Barack Obama. Když v roce 2012 udílel in memoriam nejvyšší americké civilní vyznamenání Medaili svobody Janu Karskému, který byl za války spojkou mezi polským podzemím a polskou exilovou vládou a mimo jiné vynesl na Západ zprávy o nacistických vyhlazovacích táborech, užil Obama ve svém projevu označení „polské tábory smrti“. V Polsku to pochopitelně vyvolalo vlnu pobouření, po které následovala omluva Bílého domu.
Pobouření i omluva byly pochopitelně na místě. Nacisté budovali vyhlazovací koncentrační tábory na polském území s jasným cílem: aby nebyly na očích německé či západní veřejnosti. Poláci pak s těmito tábory měli do činění jen to, že patřili mezi jejich první oběti – sami se stali jednou z hlavních obětí nacistické vyhlazovací mašinérie.
Auschwitz, tedy nacistický koncentrační tábor v polské Osvětimi. Foto archiv čtk Na titulní straně maketa polského královského hradu Wawelu s katedrálou sv. Stanislava a sv. Václava.
Samotná Osvětim, která je symbolem holocaustu, vznikla původně jako koncentrační tábor, ve kterém byly vražděny polské elity. Už počátkem roku 1940 nařídil Hitler, že polské „vůdčí elementy“ v Generálním gouvernementu, který byl zřízen na polském okupovaném území, je třeba zlikvidovat. Šlo o inteligenci, duchovní a politické aktivisty. Když Himmler přijel v dubnu 1940 do Varšavy, tak okamžitě nařídil internaci dvaceti tisíc Poláků.
Teror, který zavedli nacisté na okupovaném Polsku se nedá vůbec srovnat se situací v okupovaných zemích na Západě nebo v Protektorátu. Poláci byli vražděni po desetitisících a statisíce jich byly deportovány. Zatímco Protektorát si nacisté „hýčkali“ jako průmyslovou základnu pro nacistickou výrobu, v Polsku zavedli systém totálního vykořisťování země, které polskou společnost uvrhlo do bídy a chudoby. V Polsku také nevznikla žádná kolaborantská vláda typu francouzské Vichy, nebo norského Quislinga – nacisté na polském území neměli zájem vytvářet zdání normality. Neskrývali se s tím, že okupaci Polska berou jako součást vyhlazovací války.
Proto jsou také soudy některých západních autorů o údajném podílů Poláků na nacistickém holocaustu (viz známý protižidovský pogrom v Jedwabném) nespravedlivé, pokud neberou v potaz odlišnou povahu či míru teroru, který tam nastolili nacisté. Polsko bylo jednou z „krvavých zemí“, jak nazval svou monumentální práci o válečné i předválečné anabázi východní Evropy americký historik Timothy Snyder. Označil tak země a národy, které se ocitly v soukolí spolupráce a soupeření mezi nacistickým Německem a stalinským Sovětským svazem. Vedle Poláků a Židů to byli především Ukrajinci a Bělorusové. Na území těchto států a národů se odehrávala apokalypsa biblických rozměrů, nastolená totalitními režimy, které záměrně zničily dosavadní civilizaci, její po staletí budované struktury včetně lidských projevů a reakcí a nastolily stav, kdy lidský život neměl sebemenší cenu včetně toho, že oběti obou totalitních režimů se zabíjely vzájemně mezi sebou, protože svět ztratil jakýkoli smysl. Tyto země prošly strašlivým terorem, při kterém zahynulo na čtrnáct milionů civilistů, terorem, jehož rozsah a podobu si obyvatelé nacisty okupované západní a střední Evropy, včetně Protektorátu Čechy a Morava, neuměli představit ani v tom nejstrašlivějším snu.
Vedle případů kolaborace a protižidovských zločinů stojí příklady ohromné odvahy a mravní síly, která se dokázala nacisty rozpoutané apokalypse vzepřít. V Polsku existovaly za okupace jak nezávislá podzemní armáda, tak nezávislý podzemní stát, který měl vlastní administrativu, a to včetně soudů, které mimo jiné trestaly udávání Židů za peníze smrtí. Poctu „spravedlivý mezi národy“, kterou izraelský stát uděluje lidem, kteří se za války podíleli na záchraně Židů, získalo přes šest tisíc Poláků, zdaleka nejvíc ze všech národů, ačkoli v Polsku se tak dělo za teroru, který byl nesrovnatelný se západní Evropou, kdy za pomoc Židům byla například za živa upálena celá polská rodina, včetně malých dětí.
Polákům je ale neustále v tomto ohledu nasazována psí hlava, na rozdíl třeba od Francouzů, kteří – ačkoli netrpěli hladem a jejich blízcí nebyli vražděni po desetitisících – sami pomáhali své židovské spoluobčany nacistům chytat pro transporty na východ, ačkoli to byli jejich sousedi, kteří se od nich nijak nelišili. Mezi třímilionovou židovskou komunitou v Polsku, která byla největší v Evropě, a většinovou společností naproti tomu existovala kulturní přehrada, která solidaritu mezi lidmi pochopitelně stěžovala.
Snahy některých autorů vydávat Poláky za pomocníky na nacistickém holocaustu neobstojí ve výkladu historie, který je jen trochu seriózní. A často jsou jen nejapné, nejen z historického hlediska, ale především lidsky.
Autor: Petr Placák