Petr Placák, EUROSKOP, 14. listopadu 2013
Německá policie odkryla v mnichovském bytě Cornelia Gurlitta přes čtrnáct set pláten převážně moderního umění, která pochází z německých muzeí i soukromých sbírek na území Německa a měla být za třetí říše coby zvrhlé umění prodána do zahraničí.
Mezi znovu objevenými díly se nachází obrazy Pabla Picassa, Henri Mattise, Marca Chagalla, Emila Noldeho, Franze Marca, Maxe Beckmanna, ale jsou mezi nimi i díla starších autorů, jako je Canaletto nebo Delacroix.
Otec mnichovského sběratele, Hildenbrand Gurlitt byl historik umění a obchodník s obrazy, který v letech 1925-1930 vedl Albert König Museum ve Zwickau, kde prezentoval současné moderní umění, včetně německých expresionistů, jako byli Max Pechstein, Erich Heckel, Karl Schmidt-Rottluff nebo Emil Nolde.
Masky šklebící se na nacisty. Emil Nolde, Masky, 1911
V letech 1931 a 1933 vedl Společnost pro umění v Hamburku. Pro své zaujetí pro moderní umění, kterým nacisté opovrhovali, musel po jejich nástupu k moci z této instituce odejít i proto, že neměl úplně „čistý“ rasový původ – jeho babička pocházela z židovské rodiny. Nadále se živil jako soukromý obchodník s uměním.
Nacisté odsuzovali kubismus, surrealismus, expresionismus a celou abstraktní malbu jako degenerované umění degenerované „buržoasní“ společnosti, které je třeba v zájmu duševního zdraví německé společnosti odstranit. Proti abstrakci stavěli realismus vycházející z akademismu 19. století, v jehož duchu oficiální nacistické umění zobrazovalo zdravé, silné, mladé proletáře, vojáky, matky, inženýry, projektanty…, kteří odhodlaně hledí vstříc budoucnosti. Komunisté, kteří ve výtvarných projevech prosazovali stejnou estetiku, toto umění-propagandu nazývali socialistický realismus.
V roce 1937 uspořádali nacisté v Mnichově výstavu nazvanou Zvrhlé umění, kde bylo prezentováno na pět tisíc děl avantgardních umělců. Na vernisáži Adolf Hitler prohlásil, že „vyloučením všech rasových znaků, které povznášejí sebevědomého árijského člověka, udělalo toto umění z lidí dědičné idioty a mrzáky“.
O rok později vydali nacisté zákon, podle kterého měla být ve prospěch říše bez náhrady konfiskována díla „zvrhlého umění“, pokud se nacházela ve veřejných sbírkách ve státních, oblastních či městských galeriích. Podle tohoto zákona mohla být tato díla, která byla shromažďována na zámku Schönhausen, prodávána za devizi do zahraničí. Tento obchod v letech 1938-1941 zajišťovali čtyři obchodníci s uměním.
Patřil k nim i Gurllit senior, kterému se přes jeho původ podařilo od nacistického ministerstva propagandy získat povolení skupovat pro zahraničí díla tzv. zvrhlého umění z německých muzeí. A v této pozici kupoval také díla zabavená ze soukromých sbírek v Německu, jejichž majitelé byli často židovského původu.
Otto Mueller, Cikánská madona, 1927
Tento obdivovatel moderního umění ve svém postavení nacisty „certifikovaného“ obchodníka s uměním bezpochyby zneužíval těžkou situaci, do které se dostali sběratelé, kteří byli postiženi režimem, ať už z politických či rasových důvodů museli třetí říši upustit a zanechat tam svůj majetek, nebo jej prodat pod cenou – neřku-li pokud šlo o majetek těch, kteří byli deportováni. Na druhou stranu se mu ovšem podařilo zachránit před zničením velké množství děl, které patří ke klenotům moderního umění. Každopádně by měla německá strana co nejdříve zveřejnit úplný seznam zabavených děl, aby se případní původní majitelé a jejich potomci mohli o svůj majetek přihlásit.
Autor: Petr Placák