Politické diletantství v Kyjevě


Petr Placák, EUROSKOP, 28. ledna 2014

Výbušná a politicky zablokovaná situace na Ukrajině hrozí přerůst v malér nedozírných následků, který může na dlouhá léta zničit celý politický systém na Ukrajině. Kdo za to může?

Jednou z hlavních příčin současné nebezpečné patové situace, která začíná nabírat rysy občanské války, je bezpochyby nezažitost demokracie, která se projevuje v celém postkomunistickém prostoru.

Desítky let komunistického systému, který se udržoval u moci neustálou mobilizací veřejnosti proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli, se východoevropským elitám zažraly pod kůži. Přesně v tomto duchu o dění v ulicích Kyjeva referoval ukrajinský premiér Azarov: demonstranti jsou podle něj teroristé podporovaní silami ze zahraničí, které mají zájem Ukrajinu destabilizovat.

„Viktore, zařiďte to tak, aby mi to neohrozilo olympiádu.“ Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč a jeho ruský protejšek Vladimir Putin na tiskové konferenci po skončení jejich schůzky v Moskvě 17. prosince 2013. Foto AP. Na titulní straně protivládní demonstranté v centru Kyjeva 26. ledna 2014. Foto čtk

Postkomunistická politika neřeší havárie jednáním a kompromisy, jak je tomu ve společnostech, kde má demokracie tradici, ale naopak sama konflikty neustále vyvolává. Politika je v postkomunistickém prostoru pojímána jako boj kdo z koho, ve kterém je možno užívat všech nečistých prostředků, nátlaku, vydírání, vyhrožování, včetně politicky motivovaného trestního stíhání, které vychází z přesvědčení, že vítěz bere vše.

Vláda i opozice se proti sobě vymezují slovy politického extremismu, jedni jsou pro druhé banda, zloději, šejdíři, zrádci, kriminálníci, chuligáni… Jedna strana se snaží delegitimizovat druhou a ničí tím demokratický systém jako takový. Toto iracionální, emocemi nabité a emocemi rozdmýchávané ovzduší nenávisti pak hrozí zablokovat možnost pokojné alternace moci, která je základem parlamentní demokracie. Vláda v demokracii nemůže existovat bez „oficiální“ opozice – opozice je de facto její součást.

V agresivním politickém ovzduší postkomunistického prostoru ovšem vítěz ve volbách často vyznává absolutistické heslo: stát jsem já. Veškerá opozice pak z tohoto pohledu nabývá protistátního charakteru. Ukrajinský prezident Janukovyč, jakmile se na základě voleb dostal k moci, strhl na sebe nové pravomoci, vyčistil státní aparát od lidí, kteří tam byli před ním, a své politické protivníky poslal za mříže, jako kdyby nebyl ve vládě na jedno volební období a už nikdy se nehodlal moci vzdát.

Z výše uvedeného pojetí „demokracie“ jako možnosti uzurpovat pro sebe moc, vychází i přístup kyjevské vlády k masovým protestům proti její politice, které považuje za nelegální, a místo, aby se snažila situaci řešit, jen ji dál vyhrocuje. V tomto duchu ukrajinská vláda přišla s novou legislativou, která v rozporu s ukrajinskou ústavou omezuje právo na svobodu projevu a shromažďování, a ve snaze zastrašit protestující citelně zvýšila tresty za nepovolené demonstrace. Chová se tak stejně jako komunistická vláda v bývalém Československu před listopadem 1989, kdy komunisté v reakci na Palachův týden přijali zákonné opatření, podle kterého bylo možno snadněji a citelněji trestat účastníky protivládních demonstrací. Za několik měsíců na to režim padl.

Jak si ukrajinská vláda představuje, že bude dál vládnout, když masové protesty potlačí silou? Díky politické nekompetentnosti Janukovyčovy vládní garnitury začíná nabývat hrozivých kontur scénář rozpůlení Ukrajiny na proevropskou západní část a spíše proruskou východní část. Chaos a nepokoje, které by rozpad Ukrajiny bezpochyby doprovázely, by byly obrovské.

Uvidíme, jak se k situaci postaví Moskva. Proruský prezident Ukrajiny, který dovedl zemi na pokraj občanské války, může mít pro image nadcházejících „Putinových“ Olympijských her dost zničující důsledky.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality