Petr Placák, EUROSKOP, 3. února 2014
Minulý týden uplynulo 1200 let, co 28. ledna roku 814 naposled vydechl „otec Evropy“ římský císař Karel Veliký, když se předtím nachladil na lovecké výpravě v Ardenách.
S odkazem na antický Řím Karel Veliký sjednotil v bojích proti pohanským Germánům, Arabům a Avarům velkou část západní kontinentální Evropy, kterou pak vybavil universálním kulturním dědictvím. V době úpadku západní poloviny Evropy po zániku římské říše a vzniku barbarských států, které čím dál tím víc ztrácely spojení s antickou civilizací, to byla karolinská renesance, která trend kulturního úpadku zvrátila. V karolinské říši vznikla síť klášterních a biskupských škol, které oživovaly antickou vzdělanost a dvůr Karla Velikého byl centrem tehdejší vzdělanosti. Universální antická kultura, šířená v karolinské říši nadnárodními církevními institucemi byla tmelem rozlehlé a vnitřně inkoherentní Karlovy říše. Stala se základem kulturní jednoty západní Evropy, jejímž projevem byl první universální evropský sloh v době, kterou označujeme za románskou.
Relikviářová busta Karla Velikého v pokladu dómu v Cáchách. Foto Euroskop Na titulní straně kopie královské koruny z relikviářové busty sv. Karla Velikého z výstavy o Janu Lucemburském v Ostravském muzeu v únoru 2011. Foto čtk
Ale nebyla to jen kultura, která dělala Západ Západem. Karel se stal protektorem Říma a Řím ho korunoval na císaře. Toto spojení bylo základem středověké mocenské plurality tzv. dvou mečů: dvou autonomních mocí – moci světské a církevní, která západní Evropu zásadním způsobem odlišila jak od teokratických režimů arabského Orientu, tak od byzantského Východu.
Po smrti Karla Velikého převzali ideu římské říše Ottoni. I když se omezila na východní část mezitím rozpadlé říše bez oblastí dnešní Francie, jen se severní Itálií, zůstala instituce římského císařství vedle papežského Říma druhou nadnárodní institucí středověké Evropy. Ačkoli se postupem času stávala její funkce spíše formální a více méně se omezovala na německy mluvící země (ne ovšem na všechny, po třicetileté válce od říše odpadlo Švýcarsko), až do svého zániku během napoleonských válek v roce 1806 zůstala nadnárodním útvarem. Byla de facto volným soustátím stovky zemí a zemiček uprostřed Evropy, včetně svobodných říšských měst, jehož centrum navíc po staletí leželo mimo vlastní německé země v mnohonárodní habsburské monarchii. I když němčina byla v habsburské říši úřední jazyk, s němectvím na národním podkladě neměl tento nacionálně neutrální nástroj centrální správy co do činění, ostatně jako i v jiných „německých“ monarchiích a státech, kde byla jazykem dvora navíc mnohdy francouzština či italština. Byla to paradoxně Svatá říše římská národa německého, jak byla od konce středověku nazývána, která bránila sjednocení Německa právě na národním základě.
Václav Havel převzal 9. května 1991 v Korunním sále radnice v Cáchách Mezinárodní cenu Karla Velikého z rukoumu předal primátora města Jürgen Linden (uprostřed vpravo). Vlevo dole jeden z dosavadních nositelů ceny francouzský prezident Francois Mitterrand. Foto čtk
Bylo více než symbolické, že v rámci francouzsko-německého usmíření po druhé světové válce, které stálo u zrodu projektu evropského sjednocení, Charles de Gaulle a jeho německý protějšek Konrád Adenauer vyhlásili Karla Velikého patronem Evropy. Město Cáchy udělují od roku 1950 Cenu Karla Velikého za přínos ke sjednocování Evropy, kterou po pádu železné opony, jež byla vlastně také i jakousi Limes Romanus, obdržel v roce 1991 český prezident Václav Havel.
Po pádu komunismu se tak české země symbolicky vrátily do evropských dějin. Byl to český král a římský císař Karel IV., kdo ve své státně dynastické koncepci odkazoval jak na patrona českého státu sv. Václava, tak na zakladatele latinské, západní Evropy Karla Velikého, u jehož hrobu v dómu v Cáchách byl korunován a usedl na Karlův císařský trůn. V tomto duchu svatováclavskou tradici Karel IV. povýšil na jakousi státní ideologii, české korunovační klenoty svěřil ochraně „věčného“ českého knížete, a tento domácí základ pak spojil s universálním dědictvím Evropy. Na vznikajícím Novém Městě pražském nechal zbudovat a zasvětit chrám Karlu Velikému a na Karlštejně, který byl projektován jako pokladnice říšských klenotů, nechal mistra Theodorika císař vymalovat Karla Velikého v podobě panovníka-světce jako předobraz, ke kterému se sám Karel IV. vztahuje. Není historie přece jen trochu magistra vitae?
Autor: Petr Placák