Deset let se Slováky v Evropské unii


Petr Placák, EUROSKOP, 12. února 2014

Premiér Bohuslav Sobotka zamíří ve čtvrtek na svou první zahraniční návštěvu tradičně do Bratislavy, kde se setká se svým slovenským protějškem Robertem Ficem. Děje se tak v rámci společné minulosti v bývalém Československu a také v rámci toho, že se oba národy rozešly v dobrém. Sobotka vystoupí v rámci zasedání slovenského Národního konventu ana téma: „Společně 10 roků v EU – jakou chceme Evropu?“

Rozdělení Česko-Slovenska na přelomu let 1992 a 1993 svět zneklidnělo i překvapilo: při pohledu zvnějšku se mohlo Československo jevit jako národně saturovaný stát, jehož rozpadu podle etnického klíče zdánlivě nic nenasvědčovalo. Překvapeno nebylo jen zahraničí, ale rovněž část české i slovenské veřejnosti, která obviňovala politiky, že dojednali rozdělení státu za jejími zády. Pro Čechy to platilo o to víc, že po celou dobu existence Československa slovenskou otázku podceňovali – Československo vnímali jako více méně jednotný, de facto „český“ stát. Tato „necitlivost“ české strany vůči slovenským aspiracím byl základní problémem česko-slovenských vztahů v minulém století.

Česko-Slovensko v každodennosti: cyklisté přejíždí hraniční přechod z Česka na Slovensko 5. července 2012. Foto čtk

To se promítlo už do vzniku samotného Československa v říjnu 1918. Češi brali Slováky jako jakési východněji položené Moravany, kteří mluví českým nářečím a jsou dobří k tomu, aby pomohli Čechům ve společném státě výrazněji přečíslit třímilionovou německou menšinu v českých zemí, jak to nepokrytě prohlásil už nestor českého liberalismu novinář Karel Havlíček Borovský.

Slováci ovšem akceptovali Československo jako stát, který jim zajistí možnost jejich autonomního rozvoje. Prahou oficiálně hlásanou ideologii čechoslovakismu jednoho národa dvou větví vnímali Slováci jako zástěrku pro odnárodňovací proces čechizace Slovenska, podobně jako tomu bylo v minulosti s maďarizací v Uhrách.

Výše uvedené „psychologické“ nedorozumění ovšem zvýrazňovaly objektivní rozdíly, které existovaly mezi českými zeměmi a Slovenskem, které se po tisíc let vyvíjely v odlišném kulturním prostředí, což se vždy projevilo v přelomových událostech československé historie v minulém století.

Zatímco české země byly nejprůmyslovější oblastí v rámci celého Rakousko-Uherska, Slovensko byla agrární země, jejíž většinově silně katolicky založená společnost se dívala s nedůvěrou na z jejího pohledu „bezbožnou“ českou společnost.

V roce 1918 měly české země více méně rozvinutou občanskou společnost a politická scéna reprezentovala celé spektrum zájmů od leva doprava. Na Slovensku nic podobného nebylo: většina slovenských politiků se nacházela v jenom národoveckém houfu, který udržoval slovenskou otázku na čelním místě vnitřních problémů meziválečného Československa.

Slovenskou národoveckou fobii ovšem podněcovala i pražská vláda, která nebyla schopna na slovenské obavy reagovat: v obavě před silnou německou menšinou v českých zemích odmítala Slovákům autonomii poskytnout, aby nevznikl precedens, na který by se mohla odvolávat silná německá menšina v českých zemích.

Za války se čechoslovakismus stal na Slovensku synonymem pro národní zradu. Češi považovali naopak za zradu vznik Slovenského státu, ač Slováci museli pod nacistickým ultimátem volit mezi vazalským státem a přímým nacistickým protektorátem, jaký byl v českých zemích. Zvolili celkem pochopitelně variantu první. Diskutabilnější bylo, že mnozí slovenští národovci vzniklý stát považovali za první národní stát Slováků v dějinách, ve kterém si Slováci mohli řídit své věci (zdánlivě) sami. Problém byl v tom, že to bylo pod „patronátem“ nacistické říše. Jak vznik Slovenska tak ustavení protektorátu v českých zemích byla ovšem součást mocenské hry hitlerovského Berlína, který chtěl těmito navenek dvěma rozdílnými přístupy k Čechům a Slovákům oba národy proti sobě postavit.

Poválečná komunistická totalita, ve které se měli jak Češi tak Slováci rozpustit, zmrazila slovenskou otázku více méně až do roku 1989. Výjimkou bylo období uvolnění režimu v roce 1968, kdy se znovu objevila na pořadu dne. Federalizace země byla ovšem spíš věc Bratislavy, než aby se česká strana o ni nějak zasazovala a nebo naopak proti ní vystupovala – pro Prahu odpadl hlavní důvod, proč byla proti federalizaci země, a to existence silné německá menšiny, která byla po druhé světové válce odsunuta.

Odlišné vnímání společného státu Čechy a Slováky bylo patrné i při rozdělení Československa na přelomu let 1992/1993. Zatímco Slováci považovali Slovenskou republiku za nový stát, česká strana brala Českou republiku za pokračování Československa, které bylo umenšeno o jeho východní část, jak to ostatně symbolizuje i československá, respektive dnes už jen česká státní vlajka.

Při dělení Česko–Slovenska se obě politické reprezentace dohodly, že federální model bude fungovat dál, včetně celní a měnové unie, nebo volného pohybu osob i zaměstnávání. Realita osamostatněných států ale učinila těmto deklaracím brzký konec – měnová unie padla už několik týdnů po vzniku samostatných republik začátkem února 1993.

K česko-slovenským vztahům nepřispěla ani vláda slovenského populisty Vladimíra Mečiara, kdy se Slovensko začalo vydělovat z procesu evropské integrace, zatímco pro Českou republiku byl vstup do euroatlantické bezpečnostní organizace NATO, stejně jako do Evropské unie zahraniční prioritou. Obrat v česko-slovenských vztazích nastal až v roce 1998, kdy byl v Česku kabinet Václava Klause nahrazen vládou Miloše Zemana, zatímco na Slovensku vládu Vladimíra Mečiara vystřídal proevropský kabinet křesťanského demokrata Mikuláše Dzurindy.

Všechny resty, které zbývaly vyřešit po rozdělení federace a které ztěžovaly život mnohých Čechů a Slováků na obou stranách hranice, vyřešily obě země až vstupem do Evropské unie v roce 2004 a následně v prosinci 2007 vstupem do schengenského prostoru. Na konci roku 2007 se tak de facto obnovil „provoz“ mezi oběma zeměmi, jaký byl za federace.

Zítřejší setkání Bohuslava Sobotky s jeho slovenským protějškem Robertem Ficem v Bratislavě má mimo jiné zhodnotit deset let společného fungování obou zemí v Evropské unii. Koncept Československa nahradil širší koncept Evropské unie. Pro dobro obou národů? To samozřejmě zhodnotí budoucnost. Každopádně vztahy mezi Prahou a Bratislavou jsou léta zcela bezproblémové. Mimo jiné také díky tomu, že jde o vztah rovného s rovným.

Plán cesty Bohuslava Sobotky na Slovensko

09:30 – 09:45 hod. – setkání premiéra ČR s premiérem SR, fototermín
Místo: Úřad vlády Slovenské republiky, Námestie slobody 1, Bratislava

10:30 – 11:10 hod. – tisková konference předsedů vlády ČR a SR
Místo: Žlutý salonek, Úřad vlády SR, Námestie slobody 1, Bratislava

12:45 – 13:40 hod. – zasedání Národního konventu, téma: „Společně 10 roků v EU – jakou chceme Evropu?“
Místo: Univerzita Komenského, Vajanského nábrežie, Bratislava

13:45 – 14:45 hod. – setkání předsedy vlády ČR s ministrem financí SR
Místo: Úřad vlády SR, Námestie slobody 1, Bratislava

15:10 – 15:50 hod. – setkání předsedy vlády ČR s předsedou Národní rady SR
Místo: Bratislavský hrad, Národní rada Slovenské republiky, Námestie Alexandra Dubčeka 1, Bratislava

Zdroj: vlada.cz

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality