Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Krym versus Kosovo

Petr Placák, EUROSKOP, 10. března 2014
Putin tiger

V souvislosti s invazí Ruské federace na jih Ukrajiny a snahou odtrhnout převážně ruskojazyčný Krym od Kyjeva se ozvaly hlasy, které jako precedens pro chování Moskvy zmiňují případ Kosova a uznání Západem jeho odtržení od Srbska. Jde o dvě nesouměřitelné věci.

Kosovo vyhlásilo nezávislost na Srbsku v rámci válek, které provázely rozpad bývalé Jugoslávie během 90. let. Západ přitom neměl vůbec zájem na dezintegraci jugoslávské federace, která byla dlouhá desetiletí „miláčkem“ Západu. Za studené války si Jugoslávie dokázala jako jedna z mála zemí socialistického bloku udržet nezávislost na Moskvě a například republikánská americká administrativa tlačila po celá 80. léta na americké banky, aby Bělehradu poskytovaly výhodné úvěry.  

Kde se mluví rusky, to je naše. Ruský prezident Vladimir Putin na mezinárodní konferenci o ochraně tigrů 23. listopadu 2010 v Petrophradu. Foto čtk

Byl to ovšem Západem hýčkaný komunistický establishment, těžící z výjimečného postavení Jugoslávie mezi Západem a Východem, který se koncem studené války, rozpadem bipolárního světa a zánikem rozdělení Evropy cítil  najednou ohrožen a východisko k udržení svých pozic našel v národním šovinismu. 

Navzdory nebezpečí, že se Jugoslávie propadne do etnických válek, které narůstalo každým dnem, Západ začátkem 90. let jedinou možnost uspokojivého vývoje na Balkáně stále viděl v udržení jednotné Jugoslávie. Američané sázeli na srbského prezidenta Slobodana Miloševiče jako nejsilnějšího hráče, který dokáže zabránit v regionu chaosu. Ještě na jaře 1991 americký prezident George Bush prohlásil, že Amerika nepodpoří ty, kteří připravují jednostranné odtržení. 

Podobně se k hrozbě rozpadu Jugoslávie stavěla i západní Evropa, na prvním místě státy, které byly samy ohrožené secesionismem, jako byly (jsou) Španělsko, Itálie, Velká Británie nebo Francie. Ještě v květnu 1991 vyjádřilo Evropské hospodářské společenství plnou podporu politice srbského Miloševiče a Washington tvrdil, že stabilizačním faktorem na Balkáně je Jugoslávská lidová armáda. Několik dní před tím, než JLA zaútočila na Slovinsko, americký ministr zahraničních věcí James Baker prohlásil, že USA za žádnou cenu neuznají nezávislost Slovinska a Chorvatska. Bylo v době, kdy srbský parlament odhlasoval podobnou deklaraci, jako odsouhlasila nedávno ruská duma ohledně Krymu, ve které pohrozil vojenskou ochranou srbské menšiny v Chorvatsku. Západ chtěl udržet sjednocenou Jugoslávii i ve chvíli, kdy už bylo jasné, že to je cesta k bratrovražedné válce všech proti všem. 

Za dezintegrací Jugoslávie nestáli kosovští separatisté, ale jugoslávské postkomunistické elity. Prim přitom hráli Srbové, kteří měli převahu ve federální armádě a v centrálních institucích země a nesli také za rozpoutání války v bývalé Jugoslávii největší odpovědnost.  

Předseda Svazu komunistů Srbska Slobodan Miloševič se dostal k moci s pomocí velkosrbského nacionalismu. Byl to právě on, kdo exponoval „kosovský problém“ a  používal kosovské Srby jako jakousi nacionalistickou kohortu k získávání podpory pro svůj budovaný obraz ochránce Srbů proti nepřátelskému světu, který se je snaží, když ne zničit, tak aspoň dostat na kolena. Byl to Miloševič, kdo první narušil křehkou rovnováhou jugoslávské federace.  

Rozpad Jugoslávie začal symbolicky tehdy, kdy Bělehrad zrušil kosovskou autonomii. Proti srbské hegemonii se postavili Slovinci a především Chorvaté, kteří proti ideji velkého Srbska postavili vlastní ideu velkého Chorvatska a bylo jen symbolické, že Bělehrad se Záhřebem na základě tajné dohody Franjo Tudžmana a Slobodana Miloševiče si nakonec rozdělily Bosnu a Hercegovinu mezi sebe.

Válka v Kosovu, která začala v roce 1999, byla už jen dohrou výše uvedeného. Západ se přitom snažil jít cestou menšího zla. Zda se mu to dařilo, či zda bylo jeho angažmá ve válce šťastné, je jiná věc. Každopádně k vyhlášení nezávislosti Kosova došlo až v roce 2008. Kosovo neobsadila Albánie a samotný Západ neměl na samostatnosti Kosova žádný politický, ekonomický či jiný zájem. Uznal status quo – stav, který sám nevyvolal a ani jej nechtěl.

Autor: Petr Placák

Další články v rubrice

Kdo tahá v Hongkongu za kratší konec?

Petr Placák, EUROSKOP, 20. října 2014

My za vás, vy za nás

Petr Placák, EUROSKOP, 30. září 2014

Skotové volili pro Evropu

Petr Placák, EUROSKOP, 22. září 2014

NATO pro 21. století

Petr Placák, EUROSKOP, 8. září 2014