Petr Placák, Euroskop, 31.3. 2014
Ve druhém kole slovenských prezidentských, které se konaly uplynulou sobotu, zvítězil s velkým náskokem podnikatel a filantrop Andrej Kiska. Oproti očekávání vyrovnaného souboje porazil na hlavu letitého politického matadora Roberta Fica člověk, kterého před pár měsíci ještě nikdo neznal.
Druhého kola prezidentských voleb se účastnilo 50,5% voličů. Z nich pro Kisku hlasovalo 1 300 tisíc občanů, což bylo 59,4 % těch, kteří dorazili k volebním urnám – o 400 tisíc víc než dalo hlas Ficovi. Vedle, pochopitelně, premiéra takovýto výrazný rozdíl neočekávali ani političtí analytici. Ovšem už první kolo voleb, kdy Fico získal jen o čtyři procenta hlasů víc, než jeho soupeř Kiska, signalizovalo premiérovy potíže. Politický systém zvaný demokracie zase jednou ukázal, že se chová podle svého – totiž podle zákonitostí, které nelze předem zcela odhadnout ani je ovlivnit, pokud se tedy moc nesníží k nedemokratickým praktikám. Robert Fico každopádně utrpěl největší porážku za svou dvacetiletou politickou kariéru.
Nejde ovšem jen o volbu prezidenta – ta je možná až na druhém místě. Především se totiž jedná o samu Ficovu vládu. Vstupem do prezidentských hrál Fico vabank, všechno nebo nic. Do této riskantní hry se dlouhodobě nejpopulárnější slovenský politik pustil s vědomím jistého vítězství. V politice ale často bývá všechno jinak. Fico zřejmě myslel na zadní vrátka a chtěl těžkosti, které čekají jeho vládní kabinet, přečkat v úřadu prezidenta, kde by si připravil pozici pro svůj budoucí návrat. Pokud Fico uvažoval tímto způsobem, protože jinak byla jeho prezidentská kandidatura z postu premiéra dosti nepochopitelná, tak se jednoduše přepočítal. Prohrál nejen prezidentské volby, ale zpochybnil i vlastní vládní kabinet: svou kandidaturou před uplynutím volebního období jako kdyby demonstroval, že se vzdává vládní odpovědnosti. Voliči Ficovi ale nedovolili, aby se vyhnul zodpovědnosti za svůj kabinet v příštích parlamentních volbách. A Ficovu vládu bezpochyby čekají těžkosti.
Ficova strana Smer vyhrála v roce 2012 parlamentní volby natolik přesvědčivě, že byla schopna sama sestavit vládu, aniž by se musela s někým dohadovat. To je jistě výhoda, která ale také přináší mnohé nevýhody – jednak není vládní politika korigována koaličními partnery, kteří se hlídají navzájem, a pak vítězství, dosažené populistickou rétorikou, která nadmíru vzbudí očekávání, jež se nedaří plnit, se začne pomalu ale jistě obracet v porážku, kdy veškerá odpovědnost za neúspěchy vlády padnou na jednu jedinou stranu. Opozice tak má velmi ulehčenou práci. Slovenské prezidentské volby byly bezpochyby i referendem o Ficově kabinetu.
Druhý vzkaz voleb může být ten, že lidé nefandí situaci, kdy jedna strana příliš akumuluje moc. Každopádně Ficův pokus, jak převálcovat slovenskou politickou scénu, výrazně pomohl roztříštěné slovenské opozici, která má nyní dva roky na to, aby se připravila na parlamentní volby.
Výhoda Andreje Kisky v prezidentských volbách spočívala především v tom, že jako zcela nová tvář není Kiska spojen s žádným skandálem a s korupcí. Oponenti Kiskovi naopak vyčítali, že je nepopsaný list papíru, že se vlastně neví, zda je nalevo či napravo, zda je liberál nebo spíše konzervativec a že je možno se od něj nadít čehokoli. To je možná pravda. Každopádně je ovšem Kiska zcela jiné kafe, než vůdce extremistické pravice Marian Kotleba, který vládnímu Smeru už předtím připravil porážku v krajských volbách.
Andrej Kiska je zastáncem západního směřování Slovenska, je stoupencem jak euroatlantických vazeb, tak Evropské unie včetně toho, že se vyslovil i pro tolik kritizovanou finanční pomoc zadluženým členským zemím a jako jeden z mála slovenských politiků se vyslovil i pro uznání Kosova. Obhajuje věci, které extrémní levice stejně jako extrémní pravice zuřivě odmítají. To samo o sobě není v současné poněkud rozjitřené době málo.
Kiska vyhlásil, že jeho první cesta ve funkci slovenského prezidenta povede do Prahy.
Autor: Petr Placák, Euroskop
