Dva velcí Evropané


Petr Placák, EUROSKOP, 28. dubna 2014

V Římě byli včera svatořečeni dva velcí papežové 20. století, Jan XXIII. a první Slovan na svatopetrském trůně Jan Pavel II., osobnosti evropského či světového významu, které podstatným způsobem přispěly k obnově poválečné Evropy, která vyvrcholila jejím opětovným sjednocením po pádu železné opony v roce 1989.

Oba papeži byli přímými svědky evropských kataklysmat minulého století. Jan XXIII. obou velkých evropských válek, Jan Pavel II. pak naplno zažil jak nacismus, tak komunismus. Tato neblahá zkušenost je předurčila k tomu, aby vedle snah po reformě církve usilovali i o to, aby evropská společnost dokázala překonat stíny dvou apokalyptických válek a režimů, které z nich vzešly.

Angelo Giuseppe Roncalli se narodil jako čtvrté dítě (ze třinácti) v rodině malého rolníka poblíže italského Bergama. Teologická studia dokončil v Římě, kdy byl v roce 1904 vysvěcen na kněze. Za války působil jako lazaretní farář. Byl apoštolským vyslancem v Turecku a v Řecku, a v roce 1944 byl vyslán jako papežský nuncius do Paříže. V roce 1953 obdržel kardinálský klobouk a byl povolán do čela benátské arcidiecéze. V roce 1958 byl po třídenním konkláve zvolen papežem a přijal jméno Jan XXIII. Jméno Jan si papež zvolil poprvé po více než půl tisíciletí poté, co jej „znesvětil“ vzdoropapež Jan XXIII., původním jménem Baltazar Cosa, který byl v mládí pirátem a když byla na Kostnickém koncilu v roce 1415 odhalena jeho minulost, tajně uprchl.

Jan XXIII. vyhlásil své krédo už při příležitosti nástupu do funkce benátského patriarchy: „Nepovažujte svého patriarchu za politika či diplomata, spatřujte v něm pastýře duší, jenž je povolán plnit své poslání mezi prostým lidem podle příkazu Páně.“ To byl také zřejmě důvod, proč byl o pět let později zvolen papežem, když církev po dvaceti letech pontifikátu „politického“ papeže Pia XII. hledala na trůn sv. Petra osobu, která by byla více duchovním pastýřem. Zatímco Pius XII. byl církevní aristokrat a bytostný diplomat, který měl za to, že problémy se dají nejlépe řešit diskrétním vyjednáváním, Jan XXIII. šel na věc přímo: měl za to, že otevřenost, prostota a opravdovost má větší váhu, než sebeobratnější diplomacie.

Několik měsíců po svém nástupu do čela církve Jan XXIII. vyhlásil, že je připraven svolat 21. všeobecný církevní koncil, což byla pro mnohé šokující a zcela neočekávána událost – právem: II. vatikánský koncil, který byl po čtyřleté přípravě zahájen v říjnu 1962 a byl svolán po bezmála sto letech, byl pro církev přelomovou záležitostí.

Ve svatopetrské basilice v Římě se shromáždily tři tisíce církevních hodnostářů z celého světa, kteří měli prodiskutovat především dvě Janem připravená témata: obnovu církevního života v duchu aggiornamenta, tedy jakéhosi přizpůsobení se modernímu světu, kdy měla církev vyjít vstříc požadavkům doby. Druhé velké téma byla ekumena: dialog s ostatními křesťanskými církvemi, a také s kulturní, vědeckou i laickou veřejností. Na začátku zasedání papež vyhlásil, že katolickou věrouku je nutno pojímat jako soubor positivních hodnot a vzdát se všeho zatracování „pobloudilých“. Pravé učení mělo pak být podle něj konfrontováno s výsledky moderních výzkumů a tlumočeno jazykem soudobého myšlení.

Koncil neměl dopad jen na samotnou církev, ale jednalo se na něm i o svět, ve kterém církev působí. Své politické vyznání sdělil světu nový papež v encyklice Pacem in terris o míru mezi národy, ve které se obrátil ke všem lidem „dobré vůle“ bez ohledu na jejich původ, vyznání či politické přesvědčení. Na rozdíl od dosavadní doktríny spravedlivé, obranné války se Jan XXIII. snažil válku vůbec zcela vyloučit jako prostředek politiky tam, kde neuspěla diplomacie: „Považovat válku za prostředek vhodný k znovuzískání porušených práv odporuje v našem věku, pyšnícím se tím, že je věkem atomovým, zdravému rozumu,“ znělo jeho poselství světu. Když vypukla Kubánské krize a svět se ocitl na pokraji jaderné války, Jan XXIII. se ihned spojil s Washingtonem a s Moskvou a zprostředkoval mezi oběma velmocemi mírová jednání.

Papež rovněž načrtnul možnost mírového soužití obou znepřátelených bloků, přičemž vyhlásil, že je třeba odlišit konkrétní problémy, spojené s hospodářskými, sociálními, kulturními i politickými otázkami od „chybných filozofických teorií o podstatě, původu a smyslu světa nebo člověka“. Podle něj tak „může nastat případ, že určité sblížení či kontakty, které se až dosud zdály ve všech ohledech zcela nemyslitelné, by nyní již byly podnětné či lze předpokládat plodnost v budoucnu.“ Diplomatická mluva Vatikánu, tříbená po tisíciletí, není alibismus, či oportunismus, který známe z politiky snažící se dosáhnout aktuální výhody. Je v ní obsažena tisíciletá zkušenost církve nazírající na události v rámci staletí, včetně chápání omezenosti lidských věcí a všeho, co s tím souvisí.

Když Jan XXIII. 3. června 1963 umřel, celý svět oplakával smrt „dobrého pastýře“, jak byl Jan nazýván, vlajka OSN byla stažena na půl žerdi, Janovi vzdaly hold osobnosti napříč všemi světovými náboženstvími a italské odbory v den jeho pohřbu vyzvaly k desetiminutovému zastavení práce.

Ačkoli se někteří církevní konzervativci nechali slyšet, že „bude trvat čtyřicet let, než se zahojí škody, které napáchal,“ necelých pět let trvající pontifikát Jana XXIII. patřil bezpochyby k nejvýznamnějším v novodobých dějinách církve.

Jan Pavel II.

Když kardinálské konkláve zvolilo v roce 1978 papežem Poláka Karola Wojtyłu, bylo to poprvé od roku 1522, kdy byl do čela církve zvolen člověk, který nebyl italského původu – jako kdyby tím Řím dával do budoucna znamení o své universálnosti.

Karol Wojtyla se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích u Krakova. V roce 1938 se zapsal na krakovskou filosofickou fakultu. Když byla na začátku okupace universita uzavřena, živil se manuální prací a tajně studoval teologii. Za války se mimo jiné podílel na záchraně pronásledovaných Židů, pro které obstarával falešné pasy. Na kněze byl vysvěcen v roce 1946. Stal se světícím biskupem v Krakově, v roce 1964 byl jmenován krakovským metropolitou a v roce 1967 byl zvolen kardinálem.

Jako papež se Wojtyla přihlásil k programu církevní obnovy, jak ji vytyčil II. vatikánský koncil. Náboženská svoboda a lidská práva obecně se staly výrazným tématem papeže, která zažil náboženský a politický útlak v nacisty okupovaném a později v komunistickém Polsku. Lidská práva považoval za základ míru a mezinárodního pořádku. V encyklice Redemptor hominis z března 1979 papež napsal: „Koneckonců lze mír odvozovat od úcty k nezadatelným lidským právům, zatímco válka vzniká z porušení těchto práv a přináší jejich ještě citelnější poškození.“

V roce 1979 navštívil komunistické Polsko, kde před statisíci lidmi mluvil o národu, který si dokáže vyvzdorovat svoji identitu a uhájit ji před vnějším nátlakem. O rok později vzniklo v Polsku nezávislé odborové hnutí Solidarita s bezmála deseti miliony členů. Zatímco komunisté ve všech zemích, kde se chopili moci, nezávislé odborové hnutí rozbili, v pastoračním dekretu II. vatikánského koncilu stálo, že pracující mají právo zakládat odbory a stávkovat. Jan Pavel II. vzkázal Polákům, že bude stát při nich v „čase zkoušky“. Solidarita, jejíž hlavní sílu tvořili dělníci z domněle bezbožného městského prostředí, se přihlásila ke křesťanství. Marxismus byl postaven na hlavu, komunistické impérium se začalo čím dál tím víc drolit. Papež, o jehož předchůdci se kdysi Stalin pohrdavě ptal, kolik má divizí, přispěl významnou měrou k jeho pádu.

Jan Pavel II. navázal rovněž na ekumenické snahy Jana XXIII. V prosince 1983 vykonal návštěvu v římském kostele luteránské církve. Památná se stala jeho návštěva římské synagogy v dubnu 1986, kde shromážděné oslovil slovy: „Milí židovští a křesťanští přátelé!“, přihlásil se k židovství, které podle něj „patří do jistí míry k jádru našeho vyznání“ a židy označil za starší bratry. Ve stejném roce uspořádal v Assisi setkání představitelů náboženských hnutí z celého světa, kde se vedle zástupců třiceti tří křesťanských církví setkal s židy, muslimy, hinduisty, buddhisty, šintoisty, sikhy, zaratrhuštrovci a s představiteli různých přírodních náboženství, aby se společně modlili za mír ve světě.

Během svého pontifikátu navštívil Jan Pavel II. sedmdesát zemí světa. Zasadil se nejen o pád komunismu ve východní Evropě, ale i o pokojný přechod od pravicových diktatur k demokraciím v Chile, v Argentině nebo na Filipínách. Byl stoupencem evropské integrace a podporoval vystup Evropy, která ležela za železnou oponou, do Evropské unie.

Církev včera svatořečila dva muže, kteří jako jedni z mála v minulém století dokázali evropské dějiny povýšit na dějiny světové v positivním smyslu. Ve velké konkurenci světa globalizované ekonomiky zůstává víra dvou velkých papežů v lidskou solidaritu a důstojnost každého lidského jedince universálním poselstvím Evropy napříč národy a kulturami světa.

foto čtk

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality