Jak se princ Charles mýlil


Petr Placák, EUROSKOP, 2. června 2014

Během návštěvy Kanady přirovnal princ Charles v souvislosti s děním na Ukrajině a s ruskou anexí Krymu kremelského vůdce Vladimira Putina k Hitlerovi. To byla ovšem literární aluze. Ve skutečnosti by se dal Putin srovnat s italským fašistickým vůdcem Mussolinim.

Kreml se pod Putinovým vedením snaží léta rozbít či oslabit Evropskou unii a oživit „koncert mocností“, kdy v Evropě rozhodovalo několik „vyvolených“ mocností přes hlavy a na úkor všech ostatních. Byl to právě Mussolini, který rozbil systém kolektivní bezpečnosti budovaný po první světové válce. Ve 30. letech navrhl, aby o Evropě – bez ohledu na Společnost národů, mezinárodní právo etc. – nadále rozhodovaly čtyři mocnosti: na jedné straně Francie a Anglie, na straně druhé Itálie a Německo. Porušování práv malých ovšem nakonec, celkem pochopitelně, skončilo porušováním práv velkých: Francie i Anglie byly svými „spojenci“ samy napadeny. (Obětí této politiky se mimo jiné stalo v roce 1938 i Československo.) Mussoliniho „systém evropské bezpečnosti“ je ideální představa Západu, jak ji zastává i Putin: správné je, když se silní spolu dohodnou o slabých a rozdělí si sféry vlivu.


Italský diktátor Benito Mussolini s nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem dirigující „koncert velmocí“ na vrcholu slávy během mnichovské konference 28. září 1938. Když se Hitler koncem dubna 1945 dozvěl , jak jeho italský kolega dopadl, rozhodl se raději spáchat sebevraždu. Foto archiv čtk

Putin není žádný originál, jedná tak, jak byl vychován – uvažuje dnes stejně jako před lety, když byl sovětský rozvědčík. Nechápe, že svět se od dob sovětského impéria dávno posunul jinam. Podobně i Mussolini „prošvihl“ dobu, když v roce 1935 zaútočil na Etiopii v duchu koloniálních válek konce 19. století. Putin dělá na Krymu a na východě Ukrajiny přesně to samé, co už předvedl předtím v Čečensku: oživuje imperiální chování z 19. století, aniž by bral v úvahu, že svět je jinde.

Mussoliniho vláda byla až do roku 1935 považována za více méně běžný evropský režim, který sice nebyl úplně košer, ale bylo s ním možno spolupracovat a rozvíjet pragmatické vztahy. Podobně to viděl Západ i s putinovským režimem, a to včetně barbarského způsobu vedení války v Čečensku.

Mussolini ale v roce 1935 překročil Rubikon. I když byl zpočátku národem jako „vítěz“ oslavován, podobně jako je dnes v Rusku i Putin, vydal se na cestu, na jejímž konci ze zbožňovaného titána zbyl psanec, který byl nenáviděn celým národem a potupně skončil, když byla jeho mrtvola veřejně pověšena za nohy na ulicích Milána. Putin na Ukrajině podle všeho rovněž překročil Rubikon – minimálně ve vztahu k Evropě: Západ si uvědomil, že dosavadní politika pragmatického chování vůči Moskvě selhala, že Putin – podobně jako kdysi Mussolini – dal před pragmatickou spoluprací přednost fantasmagorickým vizím.

V jejich rámci vydával Mussolini útok na Etiopii za „osvobozovací“ boj proti „feudálnímu a otrokářskému režimu“, Putin vojenskou akci na jihu a východě Ukrajiny spojuje s étosem 2. světové války a s bojem za Rusko proti fašistickému nebezpečí. V obou případech imperiální propagandě pomáhají peníze. Mussolini finančně podporoval a snažil se organizovat v Evropě fašistickou internacionálu, včetně britských fašistů Oswalda Mosleyho, francouzských Jacquese Doriota, nebo rakouský heimwehr, platil spřátelené spolky a novináře. Rovněž i Putin se přátelí s evropskou radikální pravicí a Kreml podporuje po Evropě nejrůznější spolky a novináře, které mají západní veřejné mínění smířit s počínáním Kremlu.

Anachronismus jednání Mussoliniho a Putina tkví už v samotných ideálech, které zastávali a zastávají. Mussolini se opájel imperiálním snem odvolávající se na velikost antického Říma. Putin má za vzor Sovětský svaz, který v imperiální tradici navázal na carské Rusko. V rámci této dějinné romantiky pak Mussolini viděl podraz Západu na velké „římské“ kultuře v tom, že Itálie, která se přidala na stranu vítězů první světové války, nebyla po ní dostatečně oceněna. Stejně tak Putin viní Západ z rozpadu Sovětského svazu, který označuje za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Útokem na Etiopii odhalil fašistický režim svou povahu, Putinovi se to nyní povedlo s anexí Krymu, když mimo jiné porušil Budapešťské dohody, ve kterých se Moskva zaručila za územní celistvost Ukrajiny výměnou za to, že se Kyjev vzdá atomových zbraní. Minimálně jeden podraz by tu bezpochyby byl.


Ruský „futuristický“ vůdce Vladimir Putin se prohání na motorce s vůdcem ruského motorkářského gangu Nočnije Volki (the Night Wolves), Novorossijsk, 29. sprpna 2011. Foto AP

Putin napodobuje Mussoliniho i svým vystupováním fanfaróna – velkého státníka a všestranného hrdiny, geniálního stratéga, které ovládá všechny možné i nemožné vědní obory a zároveň i atleta, který vyniká v šermu, stejně jako v jízdě na koni. Putin předvádí před kamerami své obnažené svaly, stejně jako to dělal už Mussolini, kterého mohl národ obdivovat svlečeného do půli těla, jak se v potu tváře zdravě činí při polních pracích. Mussolini před kamerami pilotoval letadlo, proháněl se na motorce, řídil závodní auto i motorový člun stejně neohroženě jako dnes Putin, který podniká spanilou jízdu ruskou stepí na pochromované tříkolce, podobně jako Mussolini brázdil silnice Lombardie v červené, třílitrové Alfa Romeo. Zatímco Mussolini zkoušel lyže na tratích v Cortině d´Ampezzo, Putin lyže testuje na sjezdovkách v Soči.

Stejně jako Mussolini, který pil heřmánek a oranžády, ani Putin nekouří a nepije, protože vůdce musí být zdravý, aby národu dlouho vydržel a byl v každý okamžik připraven čelit výzvám, které osud či dějiny před národ staví. Jak dopadl Mussolini, víme. O tom, jak dopadne Putin, se můžeme zatím jenom dohadovat. Chtěl by snad ale někdo být v jeho kůži?

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality