Petr Placák, EUROSKOP, 16. června 2014
Kdo měl za to, že karty na Blízkém východě jsou rozdány, byl minulý týden vyveden z omylu. O přeskupení „hry“ se postarali sunnitští radikálové z organizace Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL), kteří nabrali síly během konfliktu v Sýrii.
Organizace vznikla z irácké odnože teroristické organizace Al-Káida a chce ustavit na severu Sýrie a Iráku islámský stát, přičemž ve svém postupu proti irácké centrální vládě využívá odpor sunnitských kmenů vůči Bagdádu. Ukazuje se, že když Západ na Blízkém východě intervenuje, je to špatně stejně, jako když nedělá nic. Současná ofenzíva sunnitských fanatiků v Iráku je právě mimo jiné důsledkem toho, že Západ léta přihlížel konfliktu v sousední Sýrii s tím, že si to tam mají vyřídit sami. Jenže pro sunnity a šíity, stejně jako pro Kurdy neexistují v tomto regionu hranice – všechna tato společenství překračují hranice stávajících států, uměle vytvořených Brity a Francouzi po rozpadu Osmanské říše během 1. sv. války.
Sektářské násilí v plném proudu. Na snímku iráčtí šíité demonstrují svozu odhodlanost zasáhnout proti sunitským radikálům. Bagdád, 15. června 2014. Na titulním snímku íránský prezident Hassan Ruhání hovoří na tiskové konferenci v Teheránu 14. června 2014 o možném společném postuipu s USA proti sunnitské ISIL. Foto AP, ABACAPRESS. COM
Když se pak Západ rozhodne intervenovat, jako v případě svržení režimu iráckého tyrana Saddáma Husajna, který se mj. neštítil používat proti svému obyvatelstvu chemické zbraně, vrší jednu chybu za druhou. Nejde o to, že Spojené státy spolu se světskou Saddámovskou tyranií odstranily režim, který byl protihráčem teokratického Íránu v daném regionu a zároveň držel na uzdě domácí šíity. Po vítězné válce v Perském zálivu především umožnily zničení tradiční irácké sunnitské struktury moci, v armádě a v úřadech, čímž neúměrně vzrostla moc do té doby opozičních šíitských náboženských stran. Radikálním odstřižením basistů od moci a rozpuštění jejich armády Západ připravil půdu proto, že se dnes bývalí Saddámovi vojáci spojují se sunitskými fanatiky.
Tohle spojení navíc umocnilo chování režimu iráckého šiítského premiéra Málikího, který za Saddáma trávil dvacet čtyři let v exilu v Íránu a v Sýrii, což si nyní vynahrazuje tím, že své sunitské rivaly terorizuje s pomocí policie, milic i armády. Zatímco nejvlivnější irácký šíitský duchovní ajatolláh Alí Sistání vybídl všechny Iráčany do boje proti sunnitským radikálům na obranu „své země, jejího národa a svatyň“, jeho „kolega“ Ráfí Rifáí ze sunnitského tábora „teroristy“ naopak označil za „svobodné rebely“, kteří osvobozují irácká města z tyranie premiéra Núrího Málikího a jeho armády. Tažení na Bagdád tak mnozí komentátoři označují za vzpouru sunnitů proti šiítské vládě. Sektářské násilí, které jde napříč hranicemi, je opět na scéně.
Jak to ani na Blízkém východě nemůže být jinak, celá věc má mezinárodní pozadí. Zatímco sunnitské straně fandí Saudská Arábie a Turecko, Malikího vládu podporuje Írán a Asadova Sýrie. Do toho na severu Iráku vstupují dobře vyzbrojení a organizovaní Kurdové, kteří jsou sami o sobě a nastalého zmatku by mohli využít k vyhlášení samostatného státu, přičemž pomyslný Kurdistán překračuje hranice Iráku do Turecka, Íránu i Sýrie. Následoval by rozpad Iráku na tři části a boj všech proti všem, přičemž by se do konfliktu zamíchaly všechny výše uvedené státy, což by mělo pro celý region katastrofální důsledky.
Cokoli v této situaci Západ udělá, na kterou stranu se přikloní, je zdá se špatně. Jako vrchol všeho zmatku Teherán ústy íránského prezidenta Hasana Rúháního vyhlásil, že je připraven pomoci irácké vládě v boji proti islamistickým radikálům: „Všichni bychom měli prakticky i verbálně postupovat proti teroristickým skupinám,“ řekl Rubání na tiskové konferenci v Teheránu, kterou živě přenášela íránská státní televize, a na otázku, zda by Teherán spolupracoval ve snaze zastavit postup sunnitských radikálů v Iráku i se Spojenými státy, Rúhání odpověděl: „Můžeme o tom uvažovat, pokud uvidíme, že se Amerika pouští do zásahu proti teroristickým skupinám v Iráku nebo jinde.“
Když v roce 1979 svrhla islámská revoluce v Íránu proamerického diktátora a zavedla teokracii ájatolláha Chomejního, jejím prvořadým úkolem bylo zpochybnit postavení USA v celém islámském světě. Z Velkého Satana, jak íránští teokrati zaklínali „bezbožnou“ západní velmoc, je najednou partner v postupu proti muslimské konkurenci, která se ohání Koránem stejně jako Teherán. Svět politiky by byl mnohdy úsměvný, kdyby neměl tak vážné důsledky. Pokud ovšem evropské nacionalistické a xenofobnní strany, které výrazně posílily v uplynulých volbách do Evropského parlamentu, tvrdí, že islám je pro Evropu hrozbou, tak zakrývají fakt, že ve skutečnosti jsou mnohem větší hrozbou tyto strany samy o sobě.
Autor: Petr Placák