Petr Placák, EUROSKOP, 30. června 2014
V sobotu uplynulo 100 let od atentátu na arcivévodu Ferdinanda, který stál u zrodu apokalyptického konfliktu, který změnil dosavadní svět a do značné míry předurčil ráz evropského 20. století. S následky I. sv. války se potýkáme dodnes.
Přitom historici se dodnes přou o to, proč vlastně tento konflikt vznikl a kdo jej zavinil. Na počátku bezpochyby stály velkosrbské snahy Srbů, které se stavěly proti rakouské přítomnosti na Balkáně. Srby podněcovala ruská strana a po Sarajevském atentátu přispěla k eskalaci konfliktu, čímž se ze sporu mezi Rakouskem a Srbskem stal celoevropský konflikt, věci se následně daly do pohybu a vymkly se všem původním představám.
Posmrtné masky arcivévody Ferdinanda a jeho choti Žofie, vystavené na zámku Konopišti u příležitosti 100. výročí Sarajevského atentátu. Foto čtk
Za samotnou válku nejspíše mohl systém velmocí, udržovaný v Evropě po dlouhá desetiletí, ve kterém si několik nejsilnějších evropských mocností uzurpovalo právo rozhodovat o všech ostatních ve jménu toho, že udrží na kontinentu stabilitu. První světová válka ukázala, že tento „sytém“ naprosto selhal. Předivo intrik, slibů, náznaků, nabídek na různé strany, hrozeb, příslibů, rozplétaných a znovu zaplétaných vztahů, tajné diplomacie nejenže nedokázalo konfliktu apokalyptických rozměrů zabránit, ale podle všeho jej samo vyvolalo – velmocenská „diplomacie“, kde se všichni vzájemně znali a jakoby se vzájemně drželi v šachu, zablokovala vyjednávání a zcela lehkovážně nechala vypustit džina z lahve, aniž by si podle všeho uvědomovala, co činí.
Stejně jako válka, kterou nikdo nechtěl, byl nakonec špatný i mír, protože byl nespravedlivý. Na nátlak Francie stanovila pařížská mírová konference za hlavního viníka rozpoutání války Německo, ačkoli všechny mocnosti byly vinny bez rozdílu. Versailleský systém si tak vytvořil od samého začátku dva protivníky: Německo a Rusko, které z Evropy vyloučila bolševická revoluce, zatímco další mocenský aktér, Spojené státy, se z Evropy stáhly: na další konflikt bylo zaděláno.
Jeden z největších kritiků pařížského míru anglický ekonom John M. Keynes to viděl jasně: západní mocnosti měly podle něj podpořit Německo a pomoci mu získat opět jeho roli tvůrce a distributora bohatství pro jeho východní a jižní sousedy. Vedle toho existovala podle něj jediná alternativa: „Občanská válka mezi silami reakce a zoufalými křečemi revoluce, před níž hrůzy poslední války vyblednou v nicotu a která bez ohledu na to, kdo v ní zvítězí, zničí civilizaci i výdobytky, jichž dosáhla naše generace.“
To byla vizionářská slova. První světová válka, do té doby nevídaná apokalypsa obřích rozměrů, která z miliónů vojáků nadělala invalidy – ani ne tak ve smyslu fyzickém, jako spíš psychickém: masy lidí „naučila“ nenávidět celý dosavadní svět a zároveň je zpolitizovala. To byla nesmírně výbušná směs. Na parlament, politické strany, právní stát… nahlíželi pováleční „proletáři“ jako na elitářskou veteš, která slouží mocným k ožebračování a k ohlupování lidí a kterou je třeba rozbít na padrť. Tato radikální demokratizace, která měla vyvrátit z kořenů dosavadní kulturu, bylo podhoubí, v kterém se zrodila a nabyla sílu totalitní hnutí. Válka zrodila Lenina, Mussoliniho a Hitlera, jejichž hnutí měla přivést, jak předpověděl Keynes, evropskou civilisaci skutečně na pokraj zkázy.
Evropa se poučila až po druhé apokalypse po roce 1945, kdy místo systému proti sobě intrikujících mocností začala budovat projekt rovnoprávných zemí, které spojují celoevropské instituce. Dnes jej označujeme jako Evropskou unii. Ta má jednu základní devisu: pokud se ji nepodaří rozbít, či rozklížit, ať už zevnitř nebo zvenčí, opakování něčeho podobného, jako byl absurdní vznik 1. sv. války, prakticky vylučuje.
Autor: Petr Placák