Petr Placák, EUROSKOP, 14. července 2014
Ve včerejším finále Mistrovství světa v kopané 2014 na slavném brazilském stadionu Maracaná to v duelu mezi Německem a Argentinou vypadalo nerozhodně až do chvíle, kdy německý střelec Mario Götz vstřelil šest minut před koncem prodloužení gól a rozhodl tak, že mistrem světa se stalo Německo.
Kdo sledoval fotbalový šampionát, musí uznat, že Němci vyhráli zaslouženě: hráli pohledný fotbal dopředu, vytvářeli si šance, nepředváděli antifotbal, jako Argentinci v předešlém duelu s Holandskem, při kterém se urputně brání, a který je možná takticky účinný, ale není ke koukání. O to by ale mělo jít na MS světa především: je to podívaná a národní svátek, při kterém jdou taktické úvahy, včetně peněz stranou.
Japonská fafynka fotbalového týmu Německa se strachuje o vítězství během včerejšího finálového zápasu Německa a Argentiny. Goethe Institut, Tokio, 13.7. 2014. Foto AP
Mistrovství světa v kopané má ovšem několik dimenzí, které překračují rovinu sportu a které musí uznat i ti, kteří jinak fotbalu a sportu obecně moc nefandí: je to jedna z mála týmových her, které má skutečně (narozdíl třeba od hokeje, který je z pochopitelných důvodů „doma“ na severní polokouli) celosvětový rozměr: síť fotbalových klubů obepíná celou zeměkouli od Austrálie přes Afriku až třeba po Grónsko, od amatérských týmů, kde se hraje čistě pro radost, až po profesionální bohaté velkokluby, kde je o velké peníze. Je to jedná z mála nadnárodních událostí, která dokáže propojit svět civilizovaným způsobem, aniž by k tomu bylo užito obrazů spektakulárního násilí, které dnes ještě dokáže obsadit titulní stránky masmédií napříč kontinenty.
Šampionát v kopané není ovšem jen kulturotvorná záležitost, ale stejně tak má i politickou dimenzi: jako masová lidová zábava připomíná především v demokraciích problém popularity a legitimity jednotlivých vlád. Rovněž skutečnost, že Mistrovství světa v kopané je založeno na národním principu, který vynikne o to víc, že fotbal je, na rozdíl od atletiky, kolektivní hra, kvalifikuje fotbal do roviny mezinárodních vztahů. Je to jakýsi předobraz Organizace společnosti národů: jednotlivé národní týmy zastupují svou zemi a přitom hrají podle předem daných pravidel, na předem nalajnovaném hřišti, přičemž pravidla kontroluje nestranný arbiter, dva čároví a jeden hlavní rozhodčí. Pokud někdo pravidla poruší, je napomenut žlutou kartou, když udělá přestupek podruhé, může dostat kartu červenou a být ze sportovní klání vyloučen, což citelně oslabí národní tým. Jak jednoduché. Více sportovního ducha v politice, tedy hrát podle pravidel.
Autor: Petr Placák
