Petr Placák, EUROSKOP, 14. července 2014
Tento pátek se úderem 17 hodiny zastaví na několik minut veškerá doprava v polské metropoli Varšavě. Poláci si tak připomenou 70. výročí zahájení Varšavského povstání.
Vpředvečer události vydal Tadeusz Komorowski, vrchní velitel Armii Krajowej, armády polského podzemního státu, svým jednotkám rozkaz: 1. srpna 1944 v 17.00 zahájit ve Varšavě operaci Bouře. Ta měla být součástí celonárodního povstání proti nacistickým okupantům.
Za povstáním stála zoufalá snaha polského podzemního vedení vymanit se z drtivého soukolí nacistické a komunistické totality vlastními silami a zabránit tak tomu, aby se o nás jednalo bez nás – aby o budoucí podobě polského státu, který byl první obětí nacistické vyhlazovací války, rozhodovaly velmoci, respektive Moskva.
Druhá světová válka začala nacistickým útokem na svobodné Polsko, ke kterému se o pár dní později přidal z druhé strany Sovětský svaz. Bylo to v rámci velmocenské dohody o rozdělení si území východní Evropy mezi nacistickým Berlínem a komunistickou Moskvou, který z dějin známe jako pakt Molotov-Ribbentrop.
Na archivním snímku oddíly polských povstalců ve zničeném městě. Varšava, srpen 1944, foto archiv čtk. Na titulní straně pomník Varšavského povstání ve Varšavě.
I když Hitler v červnu 1941 pakt vypověděl, když svého dosavadního spojence překvapivě napadl, ve skutečnosti nacisticko-sovětské spříseženství proti národům východní a střední Evropy trvalo dál. Právě osud Varšavského povstání spolupráci nacistů s komunisty, respektive jejich společný zájem na zničení v tomto případě nezávislého Polska, dokonale ilustruje. Moskva sama nejdříve prostřednictvím rozhlasového vysílání vyzývala Poláky k povstání proti nacistům. Když pak Poláci povstali, Kreml označil polské odbojáře za dobrodruhy a zločince a nechal Rudou armádu na břehu Visly přihlížet, jak po zuby ozbrojené nacistické armády Varšavu a její hrdinné obyvatelé likvidují. Pochopitelně, Hitler dělal práci za Stalina: likvidoval strukturu podzemního polského státu a polské elity, které měly po válce stanout v čele země, budované ovšem na nekomunistickém základě.
Když Heinrich Himmler, který dostal útok proti Varšavě osobně na starost, fýrera o povstání informoval, Hitler zprávu uvítal jako příležitost: Německý národ bude mít šanci definitivně useknout hlavu hydře, která po staletí byla překážkou v našem postupu na východ. Hitler v tom jen parafrázoval Stalina, který o osm let dříve komentoval hlášení šéfa NKVD Ježova o protipolské operaci, v jejímž rámci byly zatčeny a následně popraveny desetitisíce Poláků, slovy: Výtečně! Vykopávejte je dál a vymeťte tu polskou špínu. Zlikvidujte ji v zájmu Sovětského svazu.
V zájmu Sovětského svazu a také nacistického Německa. Rudá armáda nejen čekala, až nacisté odvedou ve Varšavě práci za ni, ale sami Sověti v tom přičinili ruku k dílu: jak RA postupovala Polskem na Západ, zatýkala NKVD důstojníky polské podzemní armády a ve Varšavě je pak popravovala na stejném místě, jak to před Sověti činili nacisté.
Po porážce povstání dal Hitler rozkaz zbylé obyvatele Varšavy vysídlit a město srovnat se zemí. Během bojů zahynulo ve Varšavě 250 tisíc Poláků, zatímco přeživší byli posláni na otrocké práce do Německa. Samo město bylo z 85% zničeno, včetně historického centra – nacisté srovnali se zemí středověké chrámy, historické budovy, všechny hmotné kulturní poklady Polska, knihovny, obrazy, sochy, vzácné rukopisy byly barbarsky a nenávratně zničeny – na polskou kulturu a historii neměla odkazovat jediná památka. Stalin s Hitlerem si ve zničené Varšavě podali ruce.
A nešlo bohužel jen o nacisty a komunisty. Problém Varšavského povstání spočíval v tom, že šlo o autonomní rozhodnutí polského podzemního státu, které narušovalo strategické plány nejen Berlína a Moskvy – nehrálo do karet ani západním spojencům, kterým v boji proti nacistům byla bližší sovětská košile, než polský kabát.
Ač se Poláci – na rozdíl od Československa – statečně postavili nacistické agresi v roce 1939 na odpor, koncem roku 1943 se spojenci za jejich zády dohodli se Sovětským svazem, že SSSR získá po válce východní část Polska, kterou Moskva okupovala na základě paktu s nacistickým Německem v roce 1939! Byl to také Západ, kdo považoval za hodnověrnou sovětskou verzi masakru v Katyni – čistokrevnou lež, že jej nespáchala sovětská NKVD, ale nacisté. Když pak vypuklo Varšavské povstání, ve kterém si Poláci chtěli sami vybojovat zpět své hlavní město, označil britský tisk polské odbojáře za dobrodruhy v duchu zločinné rétoriky Kremlu. Východní hranice Polska, která vznikla na základě nevyprovokované vojenské agrese proti suverénnímu státu, dohodli se na ní dva největší zločinci evropských dějin Hitler se Stalinem a přímo souvisí se čtrnácti miliony zavražděných a umučených lidí ve východní Evropě, je jednou z nejostudnějších v historii evropského appeasementu: sebevražedné politiky zavírání očí nad zločiny a usmiřování se se zločinci.
Odkaz Varšavského povstání se stal jedním ze základní kamenů polské identity, národní existence a svobodymilovnosti usvědčující komunistický Sovětský svaz, který se pasoval do role vítěze nad nacismem, z jedné obrovské lži. Je mementem i pro západní veřejnost, která víc než ochotně této obludné lži dlouhá desetiletí věřila a z části je ji ochotna akceptovat dodnes.
Autor: Petr Placák