Petr Placák, EUROSKOP, 11. srpna 2014
Fanatičtí džihádisté z hnutí Islámský stát, kteří bojovali v Sýrii proti režimu prezidenta Bašára Asada, přešli syrsko-irácké hranice a vyhlásili na severu země chalífát – výsledkem jsou tisíce mrtvých. Je to mimo jiné důsledek politiky neangažovanosti Západu v letitém syrském konfliktu?
Poslední obětí vražedného tažení islámských fanatiků v severním Iráku se stala náboženská skupina jezídů, jejichž část uprchla před ozbrojenci jednak do válkou rovněž zmítané Sýrie, část do hor v okolí severoiráckého Sindžáru. Bez vody a jídla hrozí čtyřiceti tisícům lidí, obklíčených v nehostinných a vyprahlých kopcích smrt. Uplynulý víkend podle zpráv irácké vlády islamisté zavraždili na pět set členů této skupiny, včetně dětí a zajali stovky žen.
Němečtí Kurdové s vlajkou ve vlastních barvách demonstrují na berlínském Oranienplatz proti teroru rozpoutanému milicemi Islámského státu, který na severu země vyhlásili islamisté. Berlín, 10. srpna 2014, foto čtk.
To nakonec přimělo vládu Spojených států, která z Iráku před lety stáhla své vojáky, aby v oblasti znovu vojensky zasáhla. Americké letouny nejdříve shodily uprchlíkům v horách tanky s pitnou vodou a jídlem. Poté bojové letouny uplynulou sobotu a neděli zaútočily na konvoje islámských radikálů a umožnily tak příslušníkům kurdských milic – pešmergům prorazit obklíčení jezídů a umožnit několika tisícům z nich uniknout z obklíčení.
Nábožensko-etnická skupina jezídů není západní společnosti neznámá. Psala o ní nejen slavná anglická spisovatelka detektivek Agatha Christie, ale i – jak napovídá název tohoto článku – neméně slavný německý spisovatel dobrodružných knížek pro mládež Karel May. Jeho několikasvazkové dílo Divokým Kurdistánem vyšlo v roce 1881 a May v něm hlavního hrdinu Old Shatterhanda (Kara ben Nemsiho) nechá hostit právě jezídy, kterým pak Old Shatterhand pomůže v boji proti jejich nepřátelům. Mayovi hrdinové přitom o jezídech mluví slovy: Jsou to hodní, pilní a čestní lidé, zpola křesťané.
Etnicky jsou jezídové především Kurdové. Jejich náboženství je ovšem pozoruhodnou směsí takřka všech světových náboženství: islámu, křesťanství, judaismu, hinduismu i perského zoroastrismu. Také o sobě tvrdí, že jsou nejstarším náboženstvím na světě, v čemž jim napomáhá fakt, že ani vědci nejsou sto se shodnout na původu jejich víry a původu jezídů vůbec.
Své učení a náboženské obřady drží jezídové v tajnosti. Jeho převážná část se uchovává díky ústní tradici pomocí lidových písní potulných pěvců kawálů, jejichž umění se dědí z otce na syna. Jezídové nepovolují svatby s osobami z jiného náboženství, žení se jen mezi sebou, přičemž zvykem jezídských novomanželů – podobně jako například animistů na Kubě – je podílet se na svatém přijímání v místním křesťanském kostele. Základní náboženské spisy jsou psány arabsky. Muslimové odjakživa jezídy považovali za islámskou sektu, kterou odjakživa také pronásledovali.
Poslední islámský pogrom na jezídy se odehrál v roce 2007 ve městě Bašika nedaleko Mosulu: když byla tamní jezídská dívka ukamenována za to, že konvertovala k islámu, muslimové v „odplatě“ zavraždili osm set jejích soukmenovců a další stovky zranili.
Rozdíl mezi nimi a islámskými fanatiky je ovšem v tom, že si chtějí žít po svém tak, jak žili a žijí po staletí – nikomu svou víru nevnucují, naopak to mají zakázáno. Už jenom s odkazem na Kara ben Nemsího, alias Old Shatterhanda by měl Západ jezídům poskytnout účinnou ochranu. Koneckonců je to i jeho povinnost: byl to Západ, který nastolil současnou situaci v Iráku a nese tedy za ni i odpovědnost.
Autor: Petr Placák