Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Orbánovy národovecké fantasie

Petr Placák, EUROSKOP, 18. srpna 2014
Viktor Orbán

Sobotní Lidové noviny přetiskly projev Viktora Orbána, který maďarský premiér pronesl na letní universitě v rumunském městě Băile Tuşnad. Orbán v něm poukázal na současné potíže Západu, které by podle něj mělo vyřešit odmítnutí režimu liberální demokracie.

Od doby „světové, či spíše západní“ finanční krize z roku 2008 se podle Orbána odehrává ve světě změna „podobné hodnoty a významu“, jakou byla ta v roce 1989 s pádem sovětského impéria. Skončilo období vlády „liberálního světového názoru z doby před rokem 2008“ a nastala doba, kdy „probíhá závod o vynalezení takového způsobu zorganizování určitého společenství nebo takového státu, který bude nejlépe schopný udělat ten který národ, to které společenství mezinárodně konkurenceschopným“.


Bude si maďarský premiér tleskat ještě za deset let? Foto čtk


To ovšem liberální demokracie nebyla schopná především proto, že nedokázala „zavázat aktuální vlády, aby svou prací sloužily národním zájmům“ – liberální maďarský stát neochránil zemi před zadlužením, ani neochránil rodiny ani před „dluhovým otroctvím“. Když se podle Orbána Maďaři odpoutají od dogmat a ideologií přijímaných v západní Evropě, pokusí se nalézt „nový maďarský stát, jenž bude schopný učinit naše společenství v perspektivě desetiletí konkurenceschopným ve velkém globálním klání“. Podle Orbána demokracie nemusí být nutně liberální, „to, že něco není liberální, ještě neznamená, že to není demokracie“. Podle něj je třeba skoncovat s liberálními principy a metodami organizace společnosti a vůbec s liberálním chápáním společnosti, budovat stát, který vychází z národních zájmů.

Dojem myšlenkový zmatku, který čtenář získá z Orbánovy „kritiky“ liberalismu, se poněkud umenší či vyjasní, když maďarský premiér vyjmenuje země, které výše uvedené splňují: „nejsou západní, nejsou liberální, nejsou to liberální demokracie, ba možná ani demokracie, a přesto činí národy úspěšnými – v mezinárodních analýzách dnes září hvězdy“. Země, které takto září a tudíž by měly být pro Maďarsko vzorem jsou: Singapur, Čína, Indie, Rusko nebo Turecko.

Samotný výčet států, které podle Orbána splňují jeho vizi „neliberální“ prosperity, je ovšem pozoruhodný: Orbán v něm smíchal země, jejichž systémy jsou sice naprosto rozdílné, ale přesto mají jedno společné: jejich ať už skutečná (Indie) nebo jen předstíraná (Rusko) prosperita je založena na napojení domácí ekonomiky na celosvětový trh. Prosperita výše jmenovaných zemí není důsledkem jejich národní uzavřenosti, ale naopak ekonomického liberalismu, ať už se jedná o dosud plně nerozvinuté společnosti nižších příjmů a nákladů nebo o uvolnění dosud rigidních systémů.

Problémem Orbánem jmenovaných zemí není liberalismus, ale právě jeho nedostatek, především pokud jde o Rusko a Čínu. Prosperita, kterou zemím přináší liberální ekonomika nemůže dlouhodobě fungovat v uzavřeném politickém systému, který Čína velmi pomalu pootevírá, zatímco Rusko jej podle všeho stále více utahuje. Obrovské vnitřní problémy, které nedokáže řešit centrální rozhodování, budou v obou zemích neustále narůstat: Čína je jeden obrovský útěk před problémy dopředu, který ovšem nemůže čínská ekonomika ani čínská společnost dlouhodobě vydržet, a co se týká technologicky i jinak stále více zaostávajícího Ruska (snad kromě zbraňových systémů), které je závislé na vývozu a cenách surovin, jeho zařazení Orbánem mezi bájné prosperující autokracie je úplně fantasmagorické. To je ovšem cesta, kterou pro Maďarsko vytyčil jeho současný premiér. Orbán ve svém projevu mj. neváhal po vzoru Putinovského Ruska zaútočit na občanské organizace, které jsou podle něj placeny ze zahraničí (!).

Zdá se, že Orbán nezná dějiny 20. století. To, o co se snaží v Maďarsku, není vůbec nic nového – v Evropě minulého století se o to pokoušela řada vlád a zemí a vždy to skončilo národním úpadkem. To však byly zoufalé pokusy jak uniknout ze sevření velké hospodářské krize, nebezpečí sociálního rozvratu, občanské války nebo okupace. Orbán se o něco podobného pokouší v době míru a prosperity uprostřed Evropské unie. Jistě, Západ by potřeboval reformu jako sůl, ale „léčba“ by měla být zcela opačná, než jak ji navrhuje Orbán – oživit především právě liberalismus.

Autor: Petr Placák

Další články v rubrice

Kdo tahá v Hongkongu za kratší konec?

Petr Placák, EUROSKOP, 20. října 2014

My za vás, vy za nás

Petr Placák, EUROSKOP, 30. září 2014

Skotové volili pro Evropu

Petr Placák, EUROSKOP, 22. září 2014

NATO pro 21. století

Petr Placák, EUROSKOP, 8. září 2014