Petr Placák, EUROSKOP, 8. září 2014
Na uzavřené politické systémy mají krize jakéhokoli druhu většinou velmi negativní dopady, pro otevřené systémy jsou naopak výzvou, jak věci přehodnotit a dělat je lépe. Se současnou bezpečnostní krizí na Ukrajině to bude zrovna tak.
Na summitu NATO v Newportu v britském Walesu koncem minulého pracovního týdne si Severoatlantická aliance po dlouhém období relativního klidu, kdy si přisoudila roli jakési více méně civilní hasičské služby, určené k lokalizaci místních požárů, s veškerou vážností uvědomila svůj původní smysl – že stojí tváří v tvář před úkolem obrany celého západního společenství a hodnot, na kterém je toto společenství založeno. „Ruské ozbrojené síly se bezprostředně účastní vojenské činnosti na Ukrajině, což vyvolává vážné důsledky pro bezpečnost celého euroatlantického prostoru,“ konstatuje se v dokumentu přijatém na summitu v Newportu.
Nejen válečnou fregatu Mistral Kreml v nynější krizi od Západu nedostane. foto čtk
Aliance se tak vrací ke svému původnímu poslání obranného seskupení, které má mít jasný, zřetelný odstrašující charakter. Summit potvrdil princip všichni za jednoho, jeden za všechny, rozhodl o vytvoření sil velmi rychlé reakce, o posílení a rozšíření počtu vojáků a vojenských základen při horké východní hranici, a také o posílení vojenské infrastruktury, velitelství a zpravodajství, které by měly v rámci tzv. Akčního plánu připravenosti zvýšit schopnost aliančních sil pružně a pohotově reagovat na jakoukoli vojenskou hrozbu z vnějšku. Summit rozhodl navýšit četnost společných vojenských cvičení členských států aliance s partnerskými zeměmi, včetně právě Ukrajiny, jejíž celistvost je narušována Ruskem, přičemž se členské země aliance zavázaly navýšit rozpočty na armády, aby se do deseti let dostaly k hranici dvou procent HDP, která NATO po svých členech vyžaduje, a mohly tak přistoupit k razantnější modernizaci zbraňových systémů.
Při výše uvedených opatřeních nejde ani tak o nějaký okamžitý efekt, jak si myslí ti komentátoři, kteří summit NATO kritizovali jako takové více méně rétorické cvičení, z kterého může mít kremelské vedení, zodpovědné za eskalaci bojů na východě Ukrajiny, jedině legraci. Podstatná je změna kurzu, která sice nebude mít nějaký zřetelný bezprostřední dopad, ale je dlouhodobá – podstatná pro výhled a zajištění bezpečnosti Západu a Evropské unie v 1. polovině 21. století.
S ukrajinskou krizí si Západ konečně uvědomil, že pád železné opony v roce 1989 a konec bipolárního světa, kdy proti sobě stály dvě jaderné velmoci, neznamená nastolení éry věčné blaženosti, pokoje a míru, kde se bude dělat byznys, ale že dříve nebo později dojde k novému lámání chleba a že je tedy být na to po všech stránkách připraven. Tato iluze je nyní pryč. Nejde přitom o to se vymezovat vůči Rusku nebo se strašit Ruskem, ale brát jej realisticky, takové, jaké skutečně je. Nová šéfka evropské diplomacie Federica Mogheriniová to řekla „diplomaticky“, ale jasně: „Myslím, že Rusko zůstane strategickým hráčem v regionálních i globálních otázkách, ať se nám to líbí nebo ne. Nemyslím si ale, že by bylo nadále strategickým partnerem.“
Na uzavřené politické systémy mají krize jakéhokoli druhu většinou velmi negativní dopady, pro otevřené systémy jsou naopak výzvou…
Autor: Petr Placák