Petr Placák, EUROSKOP, 30. září 2014
Dnes je tomu přesně čtvrt století, co z balkonu velvyslanectví Německé spolkové republiky v Praze její tehdejší ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher oznámil několika tisícům východoněmeckých uprchlíků, kteří hledali na velvyslanectví asyl, že cesta na Západ je volná.
Situace na západoněmeckém velvyslanectví, kterou tehdy sledoval celý svět, se s nastávající zimou zdramatizovala: v provizorním stanovém táboře tu trávily život tisíce lidí, včetně žen a malých dětí. Západoněmeckým diplomatům se nakonec podařilo vyjednat s komunistickými vládami v Praze a ve východním Berlíně jejich volný průjezd tzv. „vlaky svobody“ do západního Německa. I když Československo následně posílilo ostrahu hranic s NDR, exodus východních Němců do svobodného světa eskaloval a pět dní před pádem berlínské zdi se Praha dohodla s Berlínem, že občané NDR budou moci cestovat na Západ přímo. Památná slova ministra zahraničí z balkonu západoněmecké residence v Praze ohlásila závěrečnou fázi konce komunistického režimu v NDR
.
Na dobové fotografii západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Gensecher hovoří před ambasádou v Praze s východoněmeckými uprchlíky, Praha 30. září 1989. Na titulní straně spanilá jízda trabantů u příležitosti dnešního 25. výročí celé události. Foto AP a ČTK
K opětovnému sjednocení Německa přispěla především krize moci, ekonomiky i ideologie či identity v sovětské říši, která byla hlavním strážcem po druhé světové válce rozdělené Evropy. Sovětské politbyro v den pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989 ale vůbec nejednalo o Německu a jeho možném sjednocení, za to poslouchalo panickou zprávu předsedy vlády Nikolaje Ryžkova o plánovaném odtržení pobaltských států. Skutečnost, že možnost sjednocení Německa nebyl pro sověty takový problém, jako snaha okupovaného Pobaltí o nezávislost ozřejmuje stalinskou podstatu sovětské moci, která zůstávala v základu neměnná i za Gorbačovy perestrojky: zatímco rozdělení Německa bylo legitimním dílem porážky nacistického Německa z jedné strany západními spojenci a z druhé Sovětským svazem, okupace baltských zemí byla zločinná agrese vedená Stalinem v rámci nacisticko-sovětského paktu proti třetím zemím, která měla navíc genocidní charakter. I takovéto limity měla sovětská perestrojka.
V září 1989 to ovšem nebylo poprvé, co Československo zasáhlo do německých dějin. Mezi čs. a východoněmeckým disentem existovaly poměrně čilé styky a už v roce 1985 vydala čs. opozice tzv. Pražskou výzvu, která nastolila otázku možnosti opětného sjednocení Německa v budoucnosti. Pro východoněmecké opoziční hnutí bylo ale „existenční“ událostí Pražské jaro roku 1968. Podle Wolframa Tschiecheho, jednoho z organizátorů opozičních iniciativ v době NDR, byla právě okupace Československa, jíž se v rámci Varšavské smlouvy účastnila i armáda Německé demokratické republiky, důvodem, proč nadále nepovažoval východoněmecký režim za legitimní a znamenala jeho vstup do otevřené opozice proti vládě NDR. Okupace Československa zasáhla celou jednu vrstvu východoněmecké nezávislé inteligence, ke které tehdy patřili i dnešní prezident Německa Joachim Gauck a současná kancléřka Angela Merkelová.
Když čs. bezpečnostní jednotky v lednu 1989 brutálním způsobem potlačily demonstrace u příležitosti sebeobětování Jana Palacha, východoněmecká opozice vyhlásila na 19. březen 1989 celonárodní den solidarity se zatčenými a pronásledovanými lidmi v Československu. Pád berlínské zdi 9. listopadu 1989 nebyl jen pádem režimu NDR, ale ohlásil i konec vlády čs. skalních komunistů, která zůstala ve střední Evropě zcela osamocena – jako kůl v plotě, jak si povzdechl její šéf Jakeš. Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás – vykřikovali aktivisté Společnosti za veselejší současnost na svých akcích. Mezi občany někdejšího Československa a NDR, kteří se navzdory okolnostem cítili být svobodní, tomu tak bezpochyby bylo.
Autor: Petr Placák