Kdo tahá v Hongkongu za kratší konec?


Petr Placák, EUROSKOP, 20. října 2014

Ukazují současné prodemokratické protesty hongkongských studentů slabost principů, na který je postavena euroamerická společnost, v konfrontaci s ekonomickou mocí rozvíjející se Číny?

Na první pohled to tak vypadá. Všechny trumfy jsou na straně Číny. Bývalou britskou kolonii Hongkong předali Britové Číně v roce 1997 na základě britsko-čínské smlouvy, podle které se Peking zavázal udržovat zvláštní samosprávné postavení území po dobu dalších padesáti let. Na to se odvolávají studenti, když obviňují Peking z omezování volebního práva. Podle nich čínská vláda jmenovala kandidáty do voleb v roce 2017, z kterých má vzejít nový šéf Hongkongu, v rozporu s hongkongskou „ústavou“. Problém je v tom, že příslušný text je dosti mnohoznačný a dá se vykládat několikerým způsobem.

Hongkong nebo Peking? Řešit toto dilema bude pro čínské vládce v bohatnoucí čínské populaci stále obtížnější. Foto čtk

Výmluvné je v tomto ohledu i to, že i když se v mnoha městech na Západě konají akce na podporu hongkongských studentů, britská vláda, která je garantem úmluvy o Hongkongu, mlčí navzdory tomu, že poslední britský guvernér v Hongkongu Chris Patten vládě připomněl, že je její morální povinností podpořit stanoviska demonstrantů. Podobně rozpačitě se k situaci v Hongkongu staví i členské země Evropské unie. Oficiálně se k věci opatrně vyjádřila jen vláda Spojených států.

Situace prodemokratických hongkongských aktivistů ovšem není růžová ani z domácího hlediska. Ze sedmilionového Hongkongu tvoří polovinu přistěhovalci z Číny, kteří jsou spíše propekingští. Demonstrací se účastní jen část studentů, zatímco většinová hongkongská společnost si podobně jako Západ přeje především ekonomickou stabilitu, a stejně se i k celé věci staví – vyjadřuje studentům sympatie, a to je tak všechno: podobně jako Západ nechce obchodní válku s Pekingem.

Dokonce i sami studenti jsou nejednotní. Aktivisté z Macaa, druhé čínské enklávy, která je v podobném postavení jako Hongkong a tedy i pod podobným tlakem z Pekingu na omezení volebního práva v této bývalé portugalské kolonii, nijak výrazně své kolegy v Hongkongu nepodpořili.

Všechno hraje zdánlivě do karet Pekingu. Čínská střední třída v současné době rozhodně neoplývá nějakými revolučními náladami a hrozba, že by se protesty z Hongkongu rozšířily do celé Číny, je v současné situaci minimální. Peking má tedy na „vyřešení“ problému v Hongkongu čas. Nepošle proti studentům tanky jako na pekingském náměstí Nebeského míru v roce 1989, kdy se hroutily komunistické režimy ve východní Evropě a Peking měl strach, že by lavinový efekt mohl zasáhnout i samotnou Čínu.

Nechá problém více méně vyhnít, přičemž bude odhodlání hongkongských obránců svobody, jak označoval v roce 1989 kardinál Tomášek protestující mládež na Václavském náměstí během Palachova týdne v Československu, se bude snažit drolit postupně, různými administrativními zásahy apod., včetně ovšem toho, že nechá poklidné a spořádané demonstranty fyzicky napadat civilisty zřejmě z řad čínské mafie za benevolentního přihlížení hongkongské policie, jak se to už několik dní děje.

Násilná a bezprávní povaha čínské moci je ovšem právě největší slabinou čínského systému, jehož tvůrci se v něm snaží spojit to nejhorší z kapitalismu s tím nejhorším z komunismu. Hongkongští studenti se nacházejí ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Z dlouhodobého hlediska to bude ale centralistická a autokratická Čína, která nebude schopna řešit geometrickou řadou narůstající problémy a nároky bohatnoucí čínské společnosti.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality