Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Dobrý pan Ganley

Kateřina Šafaříková, Lidové noviny, 12. ledna 2009

Václav Klaus a Declan Ganley mají společný pouze odpor k Lisabonu. Jinak zakladatel Libertas plní spíše sny eurofederalistů. Declan Ganley se ve spojitosti se svou stranou vyhýbá slovu „federální". Nicméně už před několika lety napsal, že „federální Evropa je velmi dobrá myšlenka". A zároveň horuje pro přímo voleného prezidenta unie.

Kabina výtahu stoupá do posledního patra skleněné kancelářské budovy, jaké jsou v bruselské euročtvrti všechny. Po pípnutí výtah dosedne a před očima se rozevírá prostorná recepce, kolem níž se hemží asi desítka zaměstnanců a pokývnutím hlavy zdraví. První jazyk, který zazní, je nečekaně ruština. Do racionálního mozku se okamžitě vkrádá paranoidní myšlenka: Že by to byla s tou KGB pravda?

Kancelář strany Libertas se blýská novotou a po letmém zorientování je patrná precizní strategie: v hlavním sále stojí několik reprobeden s přípojkami na diktafony, záď místnosti skrývá místa pro tlumočníky a čelo jako by z oka vypadlo vstupu v nedaleké Radě ministrů unie - pěkně do půlkruhu vlajky všech států, uprostřed modrá evropská a vedle ní panel s nápisem Libertas. eu. Na bočních stěnách visí ještě portréty Schumana a spol., otců-zakladatelů.

Je čtvrtek 11. prosince 2008 po jedné hodině odpoledne a za řečnický pult si stoupá Declan Ganley, aby sdělil světu, že jde do toho. Typický proužkovaný oblek, jasně modré oči, soustředěný projev. Jeho angličtina postrádá byť jen náznak irského přízvuku, neustále opakuje, že mu jde o návrat demokracie v unii, a odmítá nálepku euroskeptik. Na očekávatelnou otázku po údajném financování jeho kampaně proti Lisabonu americkými neokonzervativci odpovídá klidně, s úsměvem.

Atmosféra se rapidně mění, až když se irská novinářka ptá, jestli budou kandidáti Libertas do eurovoleb tvrdit, že schválení Lisabonu povede k umisťování tříletých dětí do vazby, jak to Ganley říkal před irským referendem. „Ne, nebudou. Další otázka," říká nevrle Ganley a jeho tvář mění výraz. Dává prostor už jen na poslední dotaz. Než stihne ukončit odpověď, skočí mu do řeči jiná Irka.

„Pane Ganley, já mám také otázku. Už dobrou čtvrthodinu se tady hlásím," volá Ann z Irish Examiner. Ganley ji ignoruje a ostatním říká „Good-bye".

„Pane Ganley, snad neutečete?" nenechá se odbýt Ann. Šéf Libertas bere papíry a bez jediného pohledu jejím směrem s dupotem opouští místnost.

Declan Ganley byl tváří kampaně NE v irském referendu o Lisabonské smlouvě. Loni sdělil, že své hnutí Libertas mění na evropskou politickou stranu a vstupuje do boje. Současný establishment mu nemůže přijít na jméno a dělá z něj veřejného nepřítele číslo 1. Ganley přitom přikročil k tomu, po čem mnozí jeho kritici touží už celá desetiletí: založil stranu ignorující národní hranice a přistupuje k unii, jako by byla Spojenými státy evropskými. Jedinečnost, „federativnost" jeho projektu spočívá v tom, že jde o první skutečně panevropskou politickou stranu v dějinách integrace kontinentu. Má jednoho lídra, jeden název, jeden volební vzkaz ve všech státech, vznikla seshora z jednoho centra a jejími členy mají být přímo lidé, ne strany.

Nazvěme to třeba Libertas

Při zmíněném veřejném rozjezdu Libertas se Declan Ganley vyhnul slovu „federální". Řekl, že Libertas je „evropské" hnutí. Jeho vyjádření bylo nicméně hlavně taktické: ve chvíli, kdy se snaží získat co nejvíc potenciálních straníků ve všech zemích sedmadvacítky, se musí vyhnout polarizujícím nálepkám. A „federální" polarizující je: jestli má EU jednou dospět k federaci, nebo zůstat společenstvím samostatných států, o tom se přou i eurooptimisté. Že však Ganley, alespoň verbálně, usiluje o stejný cíl jako jeho arcinepřátelé typu šéfa europarlamentu Hanse-Gerta Pötteringa či osmašedesátníka Daniela Cohn-Bendita a že by ho šlo označit za zaníceného Evropana, ukazuje esej z roku 2003 pro sborník pensylvánského Institutu pro zahraniční politiku.

Ganley v něm shrnul své názory na euroústavu a v podstatě sumarizoval svoji evropskou ideologii. V textu apeluje na „stále těsnější unii" -cíl euroskeptiků je přesně opačný -, žádá zavedení přímé demokracie na evropské úrovni a mimo jiné poprvé mluví o potřebě nové politické formace. „Říkejme tomu pracovně Libertas," napsal Ganley už před pěti lety. „Federální Evropa je velmi dobrá myšlenka," pokračuje stať s názvem Evropská ústava: hrozba pro demokracii a jak se jí vyhnout, „pokud bude mít odpovědnou vládu a hlas na světovém hřišti, pokud bude mít agendu, již je nejlepší řešit společně, a pokud se zachová různorodost Evropy." Také tady se Ganley hlásí k prvkům směřujícím k federalizaci, a sice ke zřízení evropského prezidenta a ministra zahraničí: „Evropský prezident má být," píše dál Ganley, „mají ho ale volit lidé. Šéf diplomacie pak musí být odpovědný Evropskému parlamentu."

Protože Lisabonská smlouva přejímá instituční část ústavy, zůstávají stejné i Ganleyho argumenty: vadí mu „nedostatek přímé demokracie" a oba dokumenty zavrhuje. Mezi euronadšencem Ganleym a euronadšenci Cohn-Benditem či Pötteringem je tedy ve skutečnosti jen jeden rozdíl: první nepřistoupil na kompromis, druzí dva ano. Také Cohn-Bendit chce, aby unie měla prezidenta s legitimitou přímo od voličů a Pöttering lobboval za svázání funkcí prezidenta/předsedy komise/ministra zahraničí s většinou v europarlamentu. Neuspěli a podřídili se. Ganley vyrazil do boje. A jeho protestní platformou se stala Libertas.eu. V minulosti tu podobné panevropské pokusy byly. Hned v roce 1947 vznikla Unie evropských federalistů (UEF), kterou motivoval slavný projev, v němž Winston Churchill rok předtím vyzval k vytvoření „něčeho jako Spojené státy evropské".

UEF existuje, v ústraní veřejného zájmu, dodnes. Lze napočítat i deset zastřešujících celoevropských stran typu Evropská lidová strana, Strana evropských socialistů atd. Jejich vlivu ale nejdřív bránila neexistence přímých evropských voleb a poté fakt, že se pod evropskou střechou spojily zavedené národní partaje, nikoli noví lidé. I mezi ideologickými přáteli tak byly a dodnes jsou často propastné názorové rozdíly, nehledě na roztříštěnost názvů, lídrů a hesel stát po státu. V tomto smyslu je Libertas premiérou. „Určitě naplňuje touhu všech eurofederalistů, kteří sní o vytvoření celoevropských občanských stran," říká k tomu politolog Petr Sokol, odborník na evropské politické systémy. Libertas chce navíc červnové eurovolby přeměnit na kontinentální referendum o Lisabonu, čímž dává najevo, že verdikty národních demokracií - jednotlivých parlamentů, z nichž 25 ze 27 už text schválilo - nebere v potaz. Svůj rozměr panevropské platformy tím jen posiluje.

„Parlamenty zastávají ve věci Lisabonu menšinový názor," má v tom jasno Declan Ganley. „Razantnější vstup na pole evropské demokracie si její zastánci snad ani nemohli přát," shrnuly v jednom úvodníku britské Financial Times. Nyní vypadá situace následovně: Libertas je zaregistrovaná jako evropská politická strana v Irsku a jako taková už požádala o dotaci na kampaň před eurovolbami. Kromě toho má svoji webovou stránku, kancelář v Bruselu, prostřednictvím internetu a po vzoru týmu Baracka Obamy začala shánět peníze a elektronicky láká i potenciální straníky. Pokud jde o program, vedle základního hesla „NE Lisabonu" zatím žádný nemá.

Declan Ganley oznámil, že v březnu proběhne v Bruselu první ideový kongres, z něhož mají vzejít teze strany - k ekonomice, sociálním otázkám, globálnímu oteplování. Tehdy také mají být zveřejněna jména lidí na kandidátkách z ostatních zemí a sám Ganley má říct, zda povede irskou kandidátku; zatím mu prý nedala zelenou jeho rodina. Největší pochybnost se však týká potenciálních straníků za hranicemi Irska. Cílem Libertas je založit 27 národních poboček a s nimi jít do voleb.

Ganley říká - alespoň prozatím -, že chce vlastní členy, ne kandidátku, která bude slepencem už existujících partají. Místo na ní nabízí „umírněným" jedincům okolo „politického středu" a vyložené embargo vyhlásil jen na „komunisty a euroskeptiky". Jak se doposud daří náboru, o tom ve straně všichni mlží. Zpravidla řeknou, že odnož Libertas „určitě" vznikne přinejmenším v Británii, Francii, Polsku a Česku. V těchto státech prý mají jednoho či víc „partnerů". Jména však odmítají sdělit. To může být strategie, ale stejně tak známka zoufalství. Faktem totiž zůstává, že zatím nebyla nahlášena žádná pobočka Libertas kromě irské „matky" - byť k registraci politické strany konkrétně v Česku a Polsku stačí pouhých tisíc podpisů.

„Ačkoliv Ganley tvrdí, že není euroskeptik, je tak vnímán. Bude muset chtě nechtě zalovit v euroskeptických vodách při shánění spojenců. Vzkaz ANO unii a zároveň NE Lisabonu je pro většinu proevropských voličů příliš komplikovaný," zmiňuje první problém, kterému čelí Libertas, Lukáš Macek, ředitel evropských studií v dijonské pobočce pařížského institutu Sciences Po. Konkrétně ve Francii, a platí to i pro Británii, se bude Ganley potýkat s velkou konkurencí.

„Francouzi mají už teď dostatečný výběr ze stran mimo hlavní proud a i ty euroskeptické jsou tam víc strukturované. Nevidím důvod, proč by měla zrovna Libertas ve Francii uspět," komentuje Lukáš Macek stav v zemi, kde poslední roky žije. „Jedinou šancí je, že by se Philippe de Villiers -monarchista, euroskeptik a stejně jako Václav Klaus účastník nedávné večeře s Ganleym v Dublinu - vzdal svého hnutí Mouvement pour la France a stanul v čele Libertas ve Francii. Už změnil kabát, což o to, ale zřejmě by mu hrozila ztráta voličů, protože panevropská formace řízená Irem moc neladí s ideologií francouzské výjimečnosti." Ideologický rozptyl komplikuje hlavně zrod polské pobočky.

Declan Ganley se sešel s někdejším kandidátem na prezidenta, sólistou Andrzejem Olechowským, komunikuje s ředitelem levicového institutu Demos Europa Pawlem Swiebodou i s ultrakonzervativcem, někdejším maršálkem Sejmu Markem Jurkem. Hlásí se mu také bývalí členové Ligy polských rodin, kteří založili partaj Forza, Polonia!. Ty všechny dohromady nespojuje vůbec nic. Dokonce ani „NE Lisabonu". Vlastně jen jedna věc: stejně jako většina Poláků nechtějí přímo voleného evropského prezidenta.

A toho chce zase Ganley. „Myslím, že se to spíš nepodaří," říká o Libertas „Rudý Danny" Daniel Cohn-Bendit. Jeho názor lze sice brát jako zbožné přání, nicméně odráží, co drží i jeho Zelené s většinově federalistickou ambicí při zemi. „Politika stále vychází z národních mantinelů, to je realita. I v eurovolbách se volí národní kandidáti, současný zákon neumožňuje, aby Francouzi nebo Češi hlasovali pro cizí politiky, což by panevropským stranám nahrálo. Kromě toho, Ganley je mimo Irsko neznámou osobou - s výjimkou Česka, kde jej lidé znají zásluhou prezidenta Klause."

„Já myslím, že jeho CV je vymyšlené," říká zostra europoslankyně Jana Hybášková na dotaz po Ganleyho příběhu, protože ho zná ještě z předlisabonské éry. Pravda je, že bližší průzkum otázky „Kdo je vlastně Ganley a o co mu jde?" odpověď spíš zamlžuje, než by ji objasňovalo. Jeho život skrývá řadu těžko uvěřitelných milníků.

Středoškolsky vzdělaný stavař například v roce 1990 jede do Ruska a ve svých pouhých 22 letech, bez znalosti území a ruštiny, za čerstvě padlou železnou oponou zakládá firmu na vývoz hliníku a poprvé pohádkově zbohatne - jmění dnes čtyřicetiletého Ira se odhaduje na 300 milionů dolarů. „Měl jsem prostě štěstí," říká pokaždé lakonicky na dotaz, jak se mladíkovi ze Západu podařilo ve velkém obchodovat v zemi prolezlé KGB. Paralelně s vývozem hliníku a poté dřeva z Ruska přes Rigu se ještě ve dvaadvaceti letech Ganley podle svého životopisu stává poradcem lotyšské vlády. Ta to však později popírá. Nebo: dva jeho obchodní partneři umírají za prapodivných okolností, mluví se o mafiánské vraždě. Ganley je usvědčen ze lži, když tvrdí, že je neznal.

A při poslední aféře, ve které šlo o to, zda kampaň před referendem platila jeho firma Rivada na bezpečnostní systémy se sídlem v USA, což by bylo proti irským zákonům, vyplouvá pro Iry velmi citlivé téma. Ganley, narozený irským rodičům v Londýně, má až do roku 2006 nahlášené jen britské občanství. „Úřední šiml," říká. Týž Ganley pořádá ve stejném roce na svém sídle v přestavěném opatství v západním Irsku bezpečnostní seminář, kam přijíždějí celebrity oboru: tříhvězdičkový americký generál, šéf policie New Yorku atd. Tam se s ním potkává i Jana Hybášková. Ganley touží mít vlastní stranu a láká do ní i Češku. Dostanou se k tomu, že sepíšou Chartu Libertas. „Byl to hodně liberální, atlantický, proevropský projekt. Už tehdy taky Declan mluvil o založení poboček v šesti sedmi státech. Dodnes bych chartu podepsala," říká Hybášková.

Vzniká časově rozpracovaný plán, dokdy budou hotové programové linie Libertas, celé měsíce se však nic neděje. A z Irska přicházejí prohlášení, která se zájemci o novou stranu nikdo předem nekonzultoval. Declan Ganley se pouští do odsudku Lisabonu, neváhá použít fantasmagorické argumenty typu vazba pro tříleté děti, pokud smlouva projde, ze kterých je pak nucen vycouvat, a bojuje žalobou téměř proti každému článku v irském tisku, který o něm vyjde. „Už dřív jsem nabyla dojmu, že Libertas tak, jak jsme to plánovali, nikdy nevznikne. Když se Declan rozhodl rozcupovat Lisabon, přátelsky jsem se s ním rozloučila," popisuje Hybášková událost, k níž došlo loni touto dobou.

„Ganley je v hloubi duše proevropský. Je to idealista, snílek," shrnuje po chvilce odmlky Jana Hybášková své úvahy o Ganleym. „K politice má ale hodně byznysmenský přístup. Když pochopil, že bořením se snáz zviditelní, ucítil šanci pro ,podnikatelský záměr Libertas proti Lisabonu‘ a chytil příležitost za pačesy." Přece Klaus, kdo jiný Declan Ganley se ohřál už i na české půdě a v domácích médiích. A dle všeho úspěšně. Podle průzkumu STEM víc než pětina Čechů zvažuje, že by v eurovolbách hlasovala pro Libertas. Byť to ředitel STEM Jan Hartl vykládá jako vzrušení z možnosti volit „nový, jasně kritický subjekt", a nikoli jako zaujetí Ganleyho filozofií, 22 procent je 22 procent. Je to nejvíc z dosavadních sondáží ze zemí unie.

S Čechy se pojí velká naděje.

Na internetové stránce Libertas je e-mailová adresa pro zájemce z celé Evropy a mluvčí strany Anita Kellyová tvrdí, že czech@libertas.eu praská ve švech. „V Česku máme naprosto fantastickou odezvu. Zaznamenali jsme tu ve srovnání s ostatními zeměmi mimořádný zájem." Kolik Čechů se přihlásilo a zda žádají o místo na kandidátce, nebo jen vyjadřují sympatie, nebyla schopná říct. „Musím si teprve udělat podrobný přehled." Přes podobné náznaky je nicméně situace s českou odnoží Libertas stejná jako všude jinde: ještě neexistuje. Má to dvě příčiny. Tou první je současná „inflace" nových stran.

Za možné jádro Libertas CZ se považoval euroskeptický institut CEP. Jeho ředitel Petr Mach však po počátečním lavírování oznámil, že zakládá vlastní partaj; představí ji shodou okolností po tomto víkendu. „Budeme s Ganleym spolupracovat na půdě Evropského parlamentu, pokud se tam naše strany dostanou. Kdybychom ale měli být jen pobočkou Libertas, těžko bychom mohli kandidovat ve volbách do českého parlamentu," říká Petr Mach. Dalším potenciálním okruhem lidí jsou europoslanci a bývalé mediální hvězdy Jana Bobošíková a Vladimír Železný, oba v nouzi o silnou formaci před volbami. Jana Bobošíková záhy po zveřejnění Ganleyho záměru prohlásila, že by se k Libertas přidala. Železný pak pomáhal straně s žádostí o dotace v Bruselu.

Na dotaz LN týkající se jeho aktuální aktivity pro Libertas ale exředitel Novy nereagoval. Druhou příčinou, proč Libertas v Česku dosud neexistuje, je paradoxně člověk, který ji zpočátku silně podpořil - český prezident. Právě Václav Klaus uvedl Ganleyho do české kotliny a na evropské scéně se stal jeho nejprominentnějším zastáncem. Prezidentova podpora, vyjádřená osobně v červenci minulého roku na utajované schůzce Klaus-Ganley v Lánech, byla důležitým mezníkem pro Irovo rozhodnutí jít do boje: přesvědčil se, že není sám. Klausovo veřejné vyjádření ostatně tehdy znělo „podpořím aktivity Libertas". Ganleyho lidé v Bruselu proto stále počítají s tím, že se o českou pobočku postará hlava státu -byť neoficiálními kanály. „Přece Klaus, kdo jiný?!" odpověděl tento týden Ganleyho poradce pro východní buňky na otázku ohledně české podpory.

Jenže prezident se drží zpátky. Musí se rozmyslet, komu dát své požehnání. Uchází se o něj i Petr Mach, v jehož straně má usednout mimo jiné Klausův syn. Upření podpory Libertas CZ nicméně může být osudné. „Podpora prezidenta je rozhodující. Bez ní nemá moc šancí. Kandidátka Libertas bez silné a známé osobnosti neuspěje," říká politolog Sokol. Na české Libertas je nejzábavnější, že je to učebnicový příběh o sňatku z rozumu. Declan Ganley a Václav Klaus jsou si totiž názorově na hony vzdálení, a nejde jen o témata typu globálního oteplování. Míjejí se i v evropské ideologii.

Když Ganley říká víc demokracie, myslí tím víc demokracie pro unii, a kdyby lid chtěl, klidně i další pravomoci. Klaus naproti tomu demokracií myslí návrat do ekonomického jádra, v němž budou národní lídři společně řešit nanejvýš dovozní clo na banány. Federalista Ganley a suverenista Klaus jsou si tak ve skutečnosti ideovými protivníky. Shodují se jedině v názoru, že opakování referenda v Irsku je chyba. „EU dobře slouží Evropanům. Je naprosto zřejmé, že může dosáhnout ještě víc, což je důvod, proč ji musíme chránit před těmi, kteří by nám ji chtěli vzít," říká například Ganley. A dodává: „Správně uspořádané Spojené státy evropské mohou prospět Evropanům i světu."

Autor: Kateřina Šafaříková, Lidové noviny, 12. ledna 2009

Další články v rubrice

Jaké jsou priority ČR pro nadcházející předsednictví V4?

Tereza Chlebounová, Euroskop, 25. 6. 2019

Průzkum: 91 % Čechů se shodne, jakou Evropu chtějí

Tereza Chlebounová, Euroskop, Behavio Labs, 12. 6. 2019

V Ostravě by měl být od roku 2020 evropský superpočítač

Euroskop, čtk, Evropská komise, 10. 6. 2019

Jak EU pomáhá zachovávat a obnovovat kulturní památky v ČR

Adéla Blažková, psáno pro Euroskop, 28.05.2019