Martin Weiss, Lidové noviny, 6. května 2009
Co všechno je třeba obětovat Lisabonské smlouvě?
Po pádu vlády si nemůžeme dovolit další mezinárodní ostudu. Nemůžeme zdržovat pětadvacet dalších. Nemůžeme obětovat své postavení v Evropě vnitropolitickým hrátkám. V takovémto duchu se u nás dnes pojímá schvalování Lisabonské smlouvy.
Když už nejsme schopni bavit se o tom základním, od čeho by mělo všechno začínat – zdali je smlouva svým obsahem pro nás žádoucí -, zkusme aspoň na chvíli otočit ten převládající pohled. Neptejme se pro jednou, co způsobíme tím, že neschválíme Lisabon, a podívejme se, co způsobuje nám „Evropa tím, že po nás chce schválit Lisabon.
My totiž nejsme jedinou zemí, jejíž politický systém vymazlená smlouva napíná k prasknutí. Ve Francii a v Holandsku po prohraných referendech o euroústavě v panice mění politiku (například přitvrzují ohledně budoucího rozšiřování EU) a vytvářejí Lisabonskou smlouvu, která prý vůbec není jako euroústava, ale zároveň prý v ní z euroústavy zůstalo všechno.
V Británii porušují slib konat o nové smlouvě referendum. V Německu zaplašují pochybnosti o její ústavnosti. V Irsku potupně poženou voliče k urnám na reparát. U nás se kvůli Lisabonu štěpí v základech politická strana a prodavači Lisabonu urážejí naši inteligenci demagogickými slogany typu buď Lisabon, nebo Moskva.
U vnímavější menšiny občanů to posiluje opovržení vůči politikům. A nemůže za to nějaká rána shůry, třeba hospodářská recese nebo vlna extremismu. Tuhle krizi si na sebe evropští politici vymysleli úplně sami.
A co to je za božstvo, kterému je třeba tolik obětovat? Veřejnost tuto smlouvu smluv odmítla kdekoli, kde měla možnost se s ní blíže seznámit. To se u nás nestalo. V době, kdy se o české pozici rozhodovalo, v létě 2007, tu nebylo možné přimět k zájmu o tuto záležitost prakticky nikoho.
S nadsázkou lze říci, že naše pozice vzešla ze soukromých rozhovorů Topolánka, Vondry, Zahradila a Klause, které se sotva můžou honosit nějakou širší legitimitou. Ne jejich vinou. Národní zájmy jsou pro většinu lidí nuda.
Autor: Martin Weiss