Tomáš Němeček, Hospodářské noviny, 11. května 2009
Sociálnědemokratická senátorka Alena Gajdůšková jako první politička vyslovila, co už delší dobu visí ve vzduchu. Pokud bude prezident bezdůvodně otálet s podpisem Lisabonské smlouvy (a dalších mezinárodních smluv), »bylo by možné« zahájit ústavní proces jeho sesazení z funkce. Jak vážně to ČSSD myslí?
Možnost sesazení z funkce vymysleli tvůrci ústavy jako krajní pojistku, právní ekvivalent atomové bomby. Proto se její důvod jmenuje pateticky velezrada a spočívá v jednání prezidenta proti svrchovanosti a celistvosti republiky nebo proti jejímu demokratickému řádu. Už z těchto osudových slov je zřejmé, že by Klausovy skutky musely dosahovat dějinných rozměrů. Na to otálení s podpisem zřejmě nestačí.
Jenže je také fakt, že prezident si s demokratickým řádem také dvakrát hlavu neláme. Sjednání Lisabonské smlouvy delegoval vládě, klíčové slovo patřilo parlamentu. Prezidentova role, jak to trefně vyjádřil bývalý ústavní soudce Vladimír Klokočka, už je nyní jen rolí notáře, který podpisem dosvědčí, že vše proběhlo podle pravidel. Ale co s notářem, který je jediný na světě a postavil si hlavu?
Ústava stojí na předpokladu, že prezident je gentleman. Od toho se čeká, že pokud má pochyby, předloží je Ústavnímu soudu a jeho nálezu se podřídí. Klausův nikoli první problém (připomeňme ignorování rozsudků ve věci justičního čekatele Langera) má stále stejné příčiny: žádá pro sebe tolik práv, jako kdyby byl politik s vlastní agendou, ale ukládá si jen tolik povinností, jako by byl monarcha bez voličů.
ČSSD to s ústavní žalobou patrně nemíní doslova (od Gajdůškové se ihned distancoval Jiří Paroubek, žalobu by ostatně musel schválit Senát). Spíš sází na Klausův respekt k síle a na to, že by si velmi, velmi nepřál udělat svůj konečný zápis do historie coby první prezident žalovaný pro velezradu.
Odvoláním se sice může hrozit, ale nasazovat by se mělo jen tak často jako skutečná atomovka.
Autor: Tomáš Němeček