Kateřina Šafaříková, Lidové noviny, 14. května 2009
Do pádu Topolánkovy vlády byla bilance předsednictví plusová. Teď jde o minimalizaci škod
Používáte skvělou českou větu „Tak to jsi se předvedl!“? Většinou bývá míněna negativně, ale lze jí stejně tak složit poklonu anebo jen zažertovat. Je univerzální. V následujících řádcích bude použita hlavně v prvních dvou významech – při zpětném pohledu na české předsednictví EU.
Češi předvedli, že umějí vyjednávat. Dotáhli do konce většinu rozdělaných legislativních kusů z bruselské dílny včetně takových klád jako liberalizace energetického trhu, roaming či nová pravidla pro leteckou dopravu. Hlavně pro Čechy v Bruselu to obnášelo smířit názory 27 vlád s postoji zcela nekontrolovatelného shluku 785 politiků, jemuž se říká Evropský parlament.
Znamenalo to hodiny a hodiny jednání s jedněmi a druhými, kdy se hledá kvadratura kruhu. „Prokázali (Češi – pozn. red.) nebývale jasné politické vedení a cit pro to, kde se otevírá cesta kompromisu, okomentovala to šéfka průmyslového výboru Angelika Nieblerová, která měla zkušenost s Čechy z první ruky.
S odvahou riskovat
Konečné skóre činí 49 ku 3 (dvě předjednané normy, jeden krach – směrnice o délce pracovního týdne). Pro srovnání Francouzi uspěli v 50 z 55 případů, Slovinci jen ve dvacítce. Česku hrály do karet blížící se volby a zájem europoslanců odejít s čistým štítem, to se ale ukázalo jako dvojsečná zbraň. V řadě případů měla země naopak těžší úkol, protože politici se chtěli dostat do novin a jejich ochota ustoupit poklesla.
Předvedli, že mají odvahu riskovat. Nejvíc se to ukázalo při plynové krizi a poté s bojem proti protekcionismu.
Fakt, že po necelých třech týdnech v zimě zase začal proudit do Evropy plyn, měl co dělat s rozhodnutím českého týmu vydržet a nenechat se vydírat – Rusy, Ukrajinci, ale ani Západoevropany, z nichž mnozí ztráceli trpělivost a byli ochotní Ukrajině radši zaplatit za transport suroviny, jen aby už tekla. Že to byl vabank, dokazovalo odmítnutí Josého Barrosa jet s Topolánkem do Moskvy a Kyjeva. Barroso se jednoduše bál, že si unie jede pro výprask. Oficiálně „neměl čas – byl pozván na zasedání bavorského parlamentu.
„Češi přesvědčili Francouze, Němce, Italy, aby nejednali s Moskvou separátně. To byla sama o sobě hodnota, řekl k tomu jeden přímý účastník plynové ságy.
Také ovšem našinec předvedl, že ne vždy znal psychologii. Přišel a začal to sekat: rakouská komisařka pro vnější vztahy, bývalá ministryně zahraničí, nemá co kecat do vztahů EU-Izrael, důležitý je názor vlád. Plán USA na obnovu prosperity je cesta do pekel, sdělil první ekonomice světa premiér země, která před dvaceti lety objevila tržní hospodářství a měla jménem všech nalákat amerického prezidenta, aby přijel, a tak dále.
Ne že by v kritice Ferrero-Waldnerové či v „pekle nebylo zrnko pravdy. Rozdíl je ale v tom, kdo na ně upozorní. Co projde Německu, největší evropské ekonomice, zakladateli a garantu projektu, neprojde Česku – menší, postkomunistické zemi, jež většinu času tráví tím, že unii kope do kotníků. Když pak přišla negativní hodnocení předsednictví, často neadekvátně tvrdá, Češi plakali, že jsou k nim ostatní nespravedliví. Odpověď je přesně v tomhle.
Konečně, země předvedla, že bylo chybou nevěnovat péči české síti v bruselské centrále unie – což pomíjely všechny vlády – zejména když národní byrokracie nenasadila všude nejlepší euromozky. Hra se totiž nehrála jen v politickém patře.
Jeden příklad: při přípravě summitu Jižního koridoru o neruských cestách plynu do EU museli Češi čelit jak skepsi jednotlivých vlád, tak úřednictvu Evropské komise. Během příprav došlo k mocenskému boji mezi dvěma odděleními komise o to, kdo bude mít na výsledek větší vliv, který ale odrážel i dělení na Východ/Západ ve vztahu k Rusku. Česko takový vývoj zastihl nepřipravené a nebýt zásahu sympatizujících úředníků z nových členských států, Praha mohla ztratit kontrolu nad vyústěním summitu.
„Civilizační mise přerušena
Pád vlády uprostřed předsednictví byl špatně hlavně proto, že zpětně dodal legitimitu obavám, že země typu Česka nemůže řídit unii, protože na tuto zodpovědnost ještě nedorostla; jako takový poškodil nejen Česko, ale celý postkomunistický region. Přerušila se tím „civilizační mise ve vztahu k Západoevropanům, k Východoevropanům a samotným Čechům.
Topolánkova vláda si osahala unii zevnitř a zjistila například, že klíčovým spojencem Česka je „zlé Německo, zatímco první, kdo hodí Prahu přes palubu, když na to přijde, jsou „hodní Britové – viz naposledy Brownova nevysvětlená ignorace summitu o Východním partnerství, což Topolánkův tým rozpálilo do běla. Podobné přiznání by z úst politiků ODS nebylo ještě před několika měsíci představitelné.
Češi také zjistili, že, jak je výše popsáno, něco umí, a kde mají limity. Celková bilance byla před 24. březnem plusová. Teď se hraje už jen o minimalizaci škod. Game over, lekce skončila.
Autor: Kateřina Šafaříková
Stálá zpravodajka Lidových novin v Bruselu.