26.06.2008
Matyáš Zrno, Občanský institut
Takřka hamletovská otázka – uznat či neuznat nezávislost Kosova – je vyřešena. Po dlouhém váhání (uznáme, ale až později.. stejně nemůžeme nic jiného dělat… neradi, ale přece…) vláda rozhodla, že odpověď zní ano. Proti je poměrně netradiční koalice: Václav Klaus-lidovci-ČSSD-komunisté (a potichu i slušná část ODS) a asi i většina občanů ČR. To není málo. Na to, že o Kosovo – přiznejme si to – neměl v Česku skoro nikdo po léta nejmenší zájem. Najednou ho mají všichni plná ústa, včetně takových expertů na mezinárodní politiku jako je Jiří Čunek.
A včetně těch, kteří byli do roku 2006 u moci. Zaorálek a spol., Svoboda a spol., ti všichni klidně sledovali, jak vyjednávání v rámci EU směřují k akceptaci podmíněné nezávislosti. A to jsme od roku 2004 členem unie. Když mohli, neudělali nic, zato nyní dostávají takřka extatické záchvaty slovanské vzájemnosti.
Mezinárodní právo?
Zkusme si tedy o Kosovu říct něco bez emocí. Především, pokud chceme hledat řešení etnického konfliktu, musíme se vyhnout dvěma druhům argumentů. A to historii a mezinárodnímu právu. Vzájemných křivd je obvykle tolik, že to zkrátka nikam nevede. Vždycky můžeme přebít „naší křivdu tou „jejich, obvykle větší…
A mezinárodní právo..? Jeho části se mohou i navzájem vylučovat – každý si v něm proto najde odůvodnění svojí pozice. Ostatně, jak vzniklo Československo v roce 1918? V českých zemích na základě státního práva (tedy v historických hranicích a bez ohledu na německou menšinu), Slovensko (které žádné historické hranice nemělo) jsme připojili na základě práva na sebeurčení a maďarské oblasti na jihu země bez obalu na základě jejich strategické důležitosti. A to nemluvím o fantastických plánech na koridor do Jugoslávie.
Dnešní protivníci kosovské nezávislosti by se měli z nezávislého Slovenska třást hrůzou. Jenže všichni víme, že maďarská vláda na Slovensku byla tak špatná a zdiskreditovaná, že Slováci měli právo (slovy Andreje Hlinky) ukončit tisícileté manželství s Maďary.
Srbská vláda nad Kosovem byla výrazně kratší než tisíc let (cca 1180-1455 a pak s přestávkami 1912-1999), leč podobně špatná. Někdy lepší, někdy horší, ale jako celek neúspěšná. Neúspěšná proto, že nedokázala najít možnost soužití s Albánci, kteří na daném území tvoří většinu.
Na takovém území se nedá vládnout. Ano, Britové mají problém se Severním Irskem, Španělé s Baskickem, Francouzi s Korsikou atd. Nicméně tento problém neřeší plošným terorem, ale naopak – širokou autonomií, podepřenou obvykle bohatými dotacemi z centra. Navíc to jsou vyspělé, liberálně-demokratické státy, které jednak nabízí určitou perspektivu a jednak se v nich lze domáhat práv pokojnou cestou. Násilný boj je tak omezen na malé skupiny teroristů, propojené s organizovaným zločinem.
Za takové situace samozřejmě nikoho na mezinárodní scéně nenapadne podporovat Basky. Bohužel, srbské nabídky autonomie přišly pozdě. Až několik let po válce. Když už byly mosty spáleny a Kosovo mělo tak jako tak více, než mu Srbové nabízeli.
Ostatně dobře v první řadě pro Srby. Takové Baskicko v rámci Španělska neohrožuje španělský charakter státu. To Kosovo v rámci Srbska by velmi rychle znamenalo Srbsko coby dvounárodní (přibližně stejně početný), dvojjazyčný stát.
Srbská nabídka a pozice Západu
Srbská strana přichází s nabídkou široké autonomie. Pozdě. Nabídka autonomie a s ní nějaká forma historického kompromisu měla přijít nejpozději roku 1996. Je sice z podstaty věci nemožné, že by autokratický nacionál-komunistický aparátčík Milošević mohl přijít s něčím takovým, když upíral svobodu i samotným Srbům, ale budiž…
Všichni by ho tehdy podpořili. Celé mezinárodní společenství by bělehradským papalášům poklepávalo na ramena a kosovští Albánci by na samostatnost mohli zapomenout. Západ totiž nemá na nezávislosti Kosova (potažmo rozpadu Jugoslávie) žádný zájem. Srdce Bílého domu či Downing street nebije pro Albánce. Současná podpora (ohraničené a kontrolované) kosovské nezávislosti je ryze pragmatická záležitost, chápaná jako nejlepší ze všech špatných řešení.
Báchorky o tom, jak Američané potřebují Kosovo jako svou vojenskou základnu nebo kvůli nerostnému bohatství jsou nesmyslné. Rozpad Jugoslávie nechtěl nikdo. Naopak – bývalá Jugoslávie dostala jako první pozvánku do tehdejších Evropských společenství a evropští a američtí diplomaté se snažili Jugoslávii udržet při životě, dokud na to byla naděje.
Uznávání nástupnických států vždy přicházelo až jako reakce na postoupivší vývoj – tak je tomu i s oním slavným německým tlakem na uznání Slovinska a Chorvatska (uznání přišlo v lednu 1992, když už bylo v podstatě dobojováno). To samé platí o Kosovu. Dokud se Miloševićovi dařilo držet v Kosovu železnou pěstí jakýs-takýs klid, nikdo na kosovskou nezávislost nepomýšlel.
Albánci
Srbsko – albánský konflikt samozřejmě nelze presentovat černobíle. Nejsou to hodní hoši proti zlým. Balkánské politické reprezentace jsou si ve své zkorumpovanosti a neschopnosti překvapivě podobné. Organizovaný zločin má všude silné postavení.
Kosovo je navíc nejchudší částí bývalé Jugoslávie, s přetlakem mladých nezaměstnaných mužů – tedy ideální podhoubí pro radikalismus a zločin všeho druhu. V Kosovu působí extrémisté, kteří se pod záminkou boje za národní zájmy podílejí na různých zločinech a terorizují jak příslušníky srbské menšiny, tak své odpůrce mezi Albánci.
Logika (nejen) etnických konfliktů je bohužel taková, že prožité hrůzy ze strany těch druhých legitimizují vlastní násilí. Po každé válce následuje odplata. Odplata dopadá i na národní symboly, kterými jsou v tomto případě třeba i kostely (stejně jako předtím mešity). Nejde o odpor k náboženství, ostatně katolické kostely jsou netknuté. Pravoslaví je spojováno s národem. Pravoslavný znamená srbský. A Srb je nepřítel.
Po každé válce soucítíme víc s „našimi než s „nimi. A kdo si zachoval smysl pro lidskost, má velké potíže, pokud ho projeví. Známe to i z českých dějin. Kdo zkusil podat kus chleba německým civilistům na pochodu smrti z Brna, toho revoluční gardisté zmlátili nebo zařadili do kolony.
Češi, Němci, Srbové či Albánci nejsou horší, genocidnější nebo nějak geneticky naprogramovaní ke zločinu. Spousta lidí se prostě chová, jak jim společenská atmosféra umožňuje, či podle toho, k čemu je stát a společnost tlačí. Nebýt nacismu, spousta dozorců z koncentračních táborů by dožila jako bezúhonní spokojení občané. A stejné je to mezi Srby a Albánci.
S tím rozdílem, že srbský stát za Miloševiće otevřeně podporoval násilí proti Albáncům (a snažil se do něj – bohužel úspěšně – namočit co nejvíce kosovských Srbů), zatímco současný kosovský stát se alespoň verbálně snaží (pod kuratelou EU…) budovat odpovídající institucionální rámec pro lepší mezietnické vztahy. Jenže zákony a předpisy jsou jen začátek dlouhé cesty ke zlepšení vztahů mezi oběma komunitami.
Kosovský premiér Hashim Thaci se, pravda, v den nezávislosti obrátil ke kosovským Srbům (mluvil srbsky) a vytvořil při svém úřadu zvláštní kancelář pro ochranu menšin. Ne, že by snad někdo věřil, že bývalému politickému vedoucímu UCK leží osud kosovských Srbů tolik na srdci – prokázal tím však větší politickou prozíravost než politici srbští. Ti sice neustále lákají kosovské Albánce na rozsáhlou autonomii, nikdo z nich k nim však nikdy albánsky nepromluvil (stejně by to nepomohlo, ale..).
Zákony na ochranu menšin jsou v Kosovu (díky tlaku Západu) skutečně velkorysé, ale jako všude na Balkáně jsou zákony jedna věc a praxe věc druhá. Albánci dávají Srbům cítit, že časy se změnili, že teď jsou na Kosovu pány oni. Ano, kosovské instituce, média, dopravní značky, dokumenty atd jsou dvojjazyčné, ale přesto budují kosovští Albánci svou zemi jako víceméně albánský národní stát. A Srbové se zase nemohou smířit s tím, že už to prostě nebude jako dřív. Kosovský stát bojkotují, nechodí k volbám, nejednají se státními orgány ani s misí OSN. Výsledek? Další a další zhoršování podmínek v klaustrofobických srbských enklávách, obklíčených nejen Albánci, ale i svým vlastním strachem.
Zákony jsou dobrý základ, ale jestli přerostou z pouhého institucionálního rámce do reálného života, to se teprve uvidí. Fakt je, že životní podmínky Srbů se v posledních letech se stabilizací státu výrazně zlepšily. A přísný dohled EU (fakticky se rovnající protektorátu) zajistí, aby pozitivní trend pokračoval. V praxi to však zatím bohužel chodí tak, že se srbské matky bojí posílat děti k albánským lékařům, aby je neotrávili.
Kosovští Srbové
Kosovští Srbové budou testem nezávislého Kosova. Z někdejších cca čtvrt milionu jich zůstalo zhruba 100 000. Z toho 60 000 v enklávách ve středním a jižním Kosovu a zbytek v kompaktním území na severu, které přiléhá k samotnému Srbsku.
Kosovští Srbové jsou obětovanou skupinou. Koncem 80.let je Milošević využil pro svou cestu k moci, když se stylizoval do role jejich obránce před albánskou většinou. Pak došlo k vyhnání Albánců ze státních služeb a jejich místa obsadili právě kosovští Srbové. Stali se z nich symboly Miloševićova útlaku – policisté, vojáci, úředníci.
Za války byl prakticky každý z nich mobilizován. A po válce na ně dopadla albánská vendeta. Nemají vlastní reprezentativní lídry a řídí se tím, co příjde z Bělehradu, ačkoliv se jim to už jednou (za Miloševiće) nevyplatilo. A srbská vláda říká – neuznávejte kosovské instituce, nejednejte s mezinárodní správou, neúčastněte se voleb, neplaťte účty za elektřinu kosovské energetice…
Kosovští Srbové se tak sice stali beranidlem Bělehradu, nemají však žádné možnosti jak reálně zlepšit svou situaci v rámci kosovských institucí. Bojkotovali lokální volby a tak teď není s kým jednat v jednotlivých srbských okresech a vesnicích. Celý komplex praktických problémů (doprava, voda, elektřina, odpad atd.) není s kým řešit. Přežití zajišťují platby ze Srbska, které financuje paralelní státní správu, ale ta nedokáže vše potřebné zajistit.
Klíčové je teď udržení tisícileté srbské přítomnosti v Kosovu, záchrana kulturního a národního dědictví tamních Srbů. To ale není nutně závislé na konkrétním mezinárodně-právním statutu Kosova. Jak uvedla Rada Trajković, jedna z lídrů kosovských Srbů, „přežili jsme 500 let pod Turky, přežijeme snad i pod Albánci. Jenže k tomu je zapotřebí jednat a ne doufat, že se na Kosovo vrátí srbské tanky.
———————————————–
Z kosovské historie:
Kosovo bylo od dob antiky součástí římské říše, poté Byzance, Bulharské říše a nakonec od 12. století Srbska. Centrum srbského státu bylo ovšem jinde, v Rašce (území mezi dnešním Srbskem a Černou Horou). Po srbské expanzi se přesunulo do Makedonie, kde měli srbští vládci hlavní město (Skopje). Fakt, že v Kosovu je řada srbských církevních památek – a že se zde odehrála v roce 1389 bitva na Kosově poli – způsobil, že Srbové o Kosovu mluví jako o kolébce srbství.
Už ve středověku ale žila v Kosovu vedle srbské pravoslavné většiny i albánská (převážně katolická) menšina. Po obsazení Kosova Turky (až v roce 1455, tedy skoro 70 let po bitvě na Kosově poli, kde Turci porazili srbsko-bosenské vojsko), docházelo k postupné změně. Pravoslavná církev měla pod Osmany poměrně privilegované postavení, měla například právo zastupovat před sultánem všechny křesťany (to mimo jiné znamená, že vybírala za křesťany daně, a to často i za katolíky).
Naopak katoličtí věřící trpěli nedostatkem kněží a špatnou komunikací s Vatikánem. Ten byl totiž Osmany chápán jako mnohem nebezpečnější než pravoslavná hierarchie, kterou sultán kontroloval. Katolíci i proto častěji konvertovali k islámu (i když se v mnoha případech jednalo o kryprokatolíky, kteří i několik generací udržovali potajmu své katolické vyznání).
Katolictví si dodnes mezi kosovskými Albánci udrželo značnou prestiž – dochází tak k paradoxní situaci, že většinu členů Křesťansko-demokratické strany Kosova tvoří muslimové a Ibrahim Rugova má v kanceláři obraz Matky Terezy… Turci také na rovinatém Kosovu usídlovali odbojné katolické kmeny ze severoalbánských hor (někdy ale i pravoslavné kmeny z dnešní Černé Hory).
Migrace, usídlování a přesídlování nicméně měnily etnografickou strukturu Kosova. Když v roce 1912 srbská armáda obsadila Kosovo, zhruba 60 procent obyvatel už tvořili Albánci. Srbská armáda obsazovala Kosovo nesmírně brutálně. Zprávy, které se tehdy dostaly na Západ, zní stejně jako ty z 90.let, z válek v Bosně, Chorvatsku i Kosovu: masakry, vypalování vesnic, znásilňování. V roce 1915, kdy Kosovo obsadily centrální mocnosti, nastal revanš. A další kolo odplaty, tentokrát srbské, začalo v roce 1918, kdy Kosovo připadlo nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Srbové neuznali Albánce jako národnost. Pod záminkou, že jde o albanizované Srby, jim až do nástupu Josipa Broze Tita po druhé světové válce nedovolili například otevřít ani jednu školu, v níž by se vyučovalo v albánštině. Snažili se je všemi prostředky donutit k emigraci. Masovému vystěhování do Turecka (dohodnutému s Ankarou v roce 1938) zabránila jen válka. Bělehrad naopak podporoval kolonizaci Kosova Srby a Černohorci, na půdu, zabranou Albáncům.
Když v obou světových válkách Kosovo obsadili nejprve Rakušané a pak Němci a Italové, došlo k okamžité vendetě a vyhánění Srbů (především nenáviděných kolonistů). Pod vládou komunistů byli Albánci opět podezřelou skupinou, protože měli zdaleka nejmenší účast na komunisty vedeném partyzánském hnutí a navíc byli považováni za pátou kolonu nepřátelské Albánie (která se po roztržce Tita se Stalinem přidala na stranu Stalina).
Teprve od poloviny 60.let se jejich situace zlepšovala. Byla založena prištinská univerzita, Albánci se začali prosazovat v státní službě a policii – na rozdíl od Srbů uměli obvykle oba jazyky. Zároveň si stále více Srbů začalo stěžovat na diskriminaci ze strany Albánců a vystěhovávalo se z ekonomicky pasivního Kosova do Srbska. Právě údajná starost o osud kosovských Srbů stála na počátku politického vzestupu Slobodana Miloševiće. Ten prakticky zrušil kosovskou autonomii, propustil všechny albánské zaměstnance státních institucí a nad provincií zavedl tuhou policejní správu.
Autor: Matyáš Zrno, Občanský institut