Jiří Leschtina, Hospodářské noviny, 8. září 2009
Když Senát ratifikoval Lisabonskou smlouvu, slíbila skupina senátorů za ODS prezidentovi, že ji nejpozději v červenci napadnou u Ústavního soudu. Zatím ale minulý týden doručili do Brna jen stížnost na zákon o vázaném mandátu. Ta je ovšem tak bezzubá, až to vypadá, jako by prezidentovi pro útěchu servírovali místo úhoře mřenku.
Senátoři chtějí, aby Parlament posvěcoval vládě další přenos pravomocí do Bruselu ústavní a nikoliv prostou většinou hlasů. Na to mají samozřejmě právo. I když by bylo zajímavé od nich slyšet, proč zrovna u nás musí být vázaný mandát nezbytně podmíněn ústavní většinou.
Vždyť existují státy, které vázaný mandát vůbec nemají. A jejich politici nebijí na poplach, že zemi hrozí ztráta suverenity. Možná i proto, že mnohem víc než ti naši věří v sílu demokratických mechanismů, brzdiček a protiváh. A také politické kultury.
Ale hlavně – Ústavní soud není od toho, aby určoval, zda se má Parlament usnášet prostou nebo ústavní většinou při přijímání zákonů. Jeho úkolem je posuzovat, zda jsou zákony v souladu s ústavou. A to po něm senátoři v tomhle případě vůbec nepožadují.
Pokud chtějí Jiří Oberfalzer a spol. prosadit vyšší počet hlasů, měli se obrátit na Poslaneckou sněmovnu. Nic jim přece nebrání, aby podali novelu jednacího řádu, v níž navrhnou podmínku ústavní většiny pro tento zákon.
Jenže tohle všechno senátoři za ODS jistě dobře vědí. A určitě také tuší, že nemusí uspět u Ústavního soudu ani s další stížností na Lisabonskou smlouvu. Jejich úkolem spíš je poskytovat (co nejdéle to bude možné) alibi prezidentovi při odkládání ratifikace Lisabonu.
Klausův odpor k ratifikaci, s nímž možná už brzy zůstane mezi evropskými hlavami států osamocen, nikoho nepřekvapuje. Proč mu ale v tom sekundují tak urputně někteří nesporně inteligentní senátoři, zůstává stále trochu záhadou.
Autor: Jiří Leschtina