23.09.2009
Lukáš Macek, Hospodářské noviny, 23. září 2009
Evropský parlament potvrdil José Manuela Barrosa v čele Evropské komise pro období 2009 – 2014. Barroso nyní musí, v dohodě se členskými státy, dát dohromady svůj tým. Oficiálně tak začíná další fáze sestavování orgánu, který bude mít zásadní vliv na dění v Evropské unii v nadcházejících pěti letech. Neoficiálně je však tento proces již v plném proudu. Bohužel bez nás.
V Bruselu probíhají tvrdá a intenzivní zákulisní jednání o rozdělení portfolií mezi budoucí eurokomisaře. Česká politická reprezentace mlčí. Nemá totiž jasno, koho vlastně chce do Bruselu vyslat. Jak vyjednávat o tom, co by český komisař měl mít na starosti, když není jasné, o koho půjde? Naše politická reprezentace tak dělá vše pro to, aby zopakovala chyby, kterých se v minulosti při výběru českého komisaře dopustila.
Jepičí kandidát na komisaře Miloš Kužvart či dnes končící komisař Vladimír Špidla byli vybráni překotně a kvůli okamžitým stranickým zájmům, bez seriózní úvahy o českém vlivu v Bruselu. A bez pokusu o nalezení širšího politického konsenzu.
Smutné pokulhávání za Polskem
Zrušením říjnových voleb padl i krátkozraký a účelový důvod, proč v této věci vyčkávat na jejich výsledek.
Naše politická reprezentace by si uprostřed svých her měla rychle najít čas k tomu, aby vládě dala jasný a silný mandát k prosazování konkrétního a vážného kandidáta na eurokomisaře. A k lobbování za jeho co nejsilnější pozici v nové komisi.
Příkladem nám může být sousední Polsko. Tamní politická reprezentace pod vedením premiéra Tuska, aniž by mu v této věci euroskeptický prezident Kaczyński házel klacky pod nohy, dokázala nejprve vyjednat předsednický post v Evropském parlamentu pro Jerzyho Buzka. Nyní lobbuje za silnou polskou pozici v nové komisi. Polská vláda k tomu má již delší dobu jednoznačného kandidáta: Janusze Lewandowského, který si v Bruselu vydobyl ostruhy jako předseda rozpočtového výboru Evropského parlamentu.
Naše reprezentace přitom – pod tlakem médií – dokáže pouze vytahovat různá jména jak králíky z klobouku.
Nedokáže jasně dementovat spekulace o tom, kdo všechno tajně doufá, že na něho prestižní bruselský post nakonec nějak vyjde. A dojde-li náhodou až na otázku portfolií, čeští politici suverénně básní o oblastech, jako je energetika, aniž by byli schopni říci, pro koho a s jakými argumenty by takové politicky citlivé a klíčové portfolio chtěli vyjednat. Je navíc smutné, že strany ve svých řadách zkrátka nemají kandidáty kalibru zmíněného polského kandidáta.
Není divu, že všechny parlamentní strany se v průběhu kampaně k eurovolbám této debatě vyhnuly.
Vhodní kandidáti? Mimo parlament
Tristní výpověď o nezpůsobilosti současné politické reprezentace pečovat o české zájmy v Evropské unii doplnili představitelé ČSSD, když do diskuse na téma český eurokomisař vnesli scestné tóny v podobě strašení tím, že při neratifikaci Lisabonské smlouvy by na naši zemi v nové komisi nemuselo zbýt místo.
Pro ratifikaci Lisabonské smlouvy je mnoho dobrých argumentů. Tento je však mimořádně falešný a navíc nevkusný od lidí, kteří „odstřelem vlády v půli českého předsednictví v EU přispěli k dalšímu oslabení naší již tak dost otřesené prestiže.
S výběrem vhodného kandidáta na českého komisaře nesmíme dále otálet. Potřebné kvality dobrého kandidáta na komisaře jsou přitom vcelku zřejmé: být uznávanou osobností s co nejširší politickou podporou, mít odbornou i morální autoritu, mít bohaté mezinárodní zkušenosti a kontakty, být kvalitním manažerem, hovořit plynně světovými jazyky.
Že najít takového člověka je nadlidský úkol? V řadách našeho současného Parlamentu určitě ano, ale mimo něj není v české společnosti vhodných kandidátů zase tak málo. Naše politické špičky ukázaly, že jsou schopny se během dvou dnů shodnout na změně ústavy. Proč by nalezení shody na jménu kvalitního eurokomisaře mělo být nepřekonatelným problémem?
Autor: Lukáš Macek