Proč to má Lisabon v Česku těžké


Martin Ehl, Hospodářské noviny, 30. září 2009

Nad palácem Belweder v centru Varšavy, kde polský prezident většinou hostí zahraniční návštěvy, vlaje jen polská vlajka. Bylo tomu tak i minulý týden, kdy se v něm konala dvoudenní konference, na níž čeští úředníci, diplomaté a novináři předávali své zkušenosti z evropského předsednictví polským kolegům, které podobná role čeká v druhé půli roku 2011.

Jen podobná proto, že v té době už nejspíš bude platit Lisabonská smlouva, která aranžmá unijního vedení výrazně promění. A právě podobná proto, že na stejný termín jako předsednictví připadají polské parlamentní volby, tedy vnitropolitická nejistota jako v Česku.

Debata se vedla spíš o technické a organizační podpoře, o tom, jak přilákat sponzory, kolik je potřeba aut a tlumočnických týmů. O obsahu se vedla hlavně zákulisní jednání mezi diplomaty a experty. Zarážející byla právě ona technická úroveň konference – v obou státech jsou prezidenti, kteří mají vážné výhrady k obsahu toho, co má na sobě mašličku Evropské unie.

Oba prezidenti svým způsobem diktují tón ve veřejné debatě o unii, ten český ve své zemi mnohem víc než ten polský. A proto se možná zdá, jako by dvacet let po změně režimu a pět let po vstupu do unie byl vyčerpán a rozmělněn obsah toho, co si pod pojmem „Evropská unie vlastně představujeme.

Na okraji a uprostřed

Na jedné straně je technicko-administrativní úroveň, jejíž bravurní zvládnutí předvedli úředníci z obou států právě třeba minulý týden v Belwederu. Jejich euromluvě chvílemi nešlo rozumět, ale potěšující bylo, že věděli, o čem mluví. Zvládnutí administrativy je asi jednodušší než zvládnutí přílivu peněz z eurofondů, s nímž se potýkají obě země (a nejen ony). Tady už je nezřetelná hranice mezi administrativou a politikou, protože o fondy se tvrdě bojuje na politické rovině.

Na této úrovni – a to je ta druhá strana euromince – ovšem chybí právě obsahová debata, která je v těchto dnech tvrdých sporů o Lisabon velmi potřebná: Co si vlastně teď pod Evropskou unií představujeme? Jaká bude její budoucnost a co jsme pro ni ochotni udělat? Jaké má místo v programech politických stran?

Dvě třetiny Čechů a Poláků se v průzkumech shodují, že jejich země má užitek z členství v unii. Jen čtvrtina obyvatel v obou zemích se nepovažuje za Evropany. Proč se tedy tolik liší veřejná debata o unii v Polsku, kde je euroskepticismus považován za okrajovou věc (která se jen omylem dostala v letech 2005 – 2007 do vlády), a v Česku, kde naopak euroskepticismus patří k hlavnímu názorovému proudu mezi elitami?

Češi se vracejí, Poláci jdou kupředu

Vysvětlení se zdá prosté a dá se do jisté míry aplikovat i na českou spíš neexistující veřejnou debatu o Lisabonské smlouvě: v Polsku se elity i občané shodují na tom, že unie znamená pro celou zemi civilizační skok. Brusel je na jedné straně (téměř) bezedná kasička na vybudování chybějících silnic a železnic, ale na druhé i inspirativní zdroj idejí a různých typů politik a strategií rozvoje. Je to také převodová páka, přes níž může Polsko prosadit svůj vliv v Evropě. Tento pocit ve Varšavě ještě zesílil poté, co Barack Obama odmítl postavit v Polsku základnu amerického protiraketového systému.

V Česku převažuje pocit, že vstupem do Evropské unie se vlastně vracíme tam, kde jsme kdysi byli – mezi nejvyspělejší demokratické státy světa.

O civilizačním skoku se nemluví, i když i tady se staví obchvaty měst a zrychlují vlaky. Z tohoto pohledu čeští eurooptimisté nevedou bouřlivou obhajobu Lisabonské smlouvy a nechávají veřejný prostor opanovat euroskeptickým prezidentem, který potom v zahraničí vytváří „falešný a prázdný obraz vůči Bruselu nevraživých Čechů.

Poláky s jejich nacionalismem samozřejmě nelze idealizovat. Ale lze jim závidět, s jakou chutí a vehemencí definují a obhajují své zájmy v Evropě, jak domácí obhájci unie dokážou zvednout každou rukavici, kterou jim euroskeptici předhodí. Českému místu v Evropě chybí obsah, meritorní debata.

Vypadá to, jako by bylo právě jen v rukou těch šikovných technokratů a úředníků, kteří přesně vědí, kolik aut je potřeba k převezení delegací z bodu A do bodu B, a jak vyplnit formulář k žádosti o dotace na biomasu, nebo co přesně znamená „příloha č. 1 směrnice MŽP č. 5/2008 v platném znění. Proto to má Lisabonská smlouva v Česku tak těžké a nejisté.

Autor: Martin Ehl, Hospodářské noviny

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality