Martin Ehl, Hospodářské noviny 5. října 2009
Brusel věří, že Klaus podepíše. ale nikdo neví kdy
Prezidenti a premiéři členských států Evropské unie – vyjma jednoho, Václava Klause – chtěli na summitu v Bruselu 29. a 30. října pod švédskou taktovkou vybrat prvního prezidenta unie na plný úvazek a také šéfa zahraniční politiky.
Udělat to mohou, ale kvůli nejistotě, kdy český prezident podepíše Lisabonskou smlouvu, může být debata o Tonym Blairovi a dalších kandidátech v čele EU zatím pouze akademickým cvičením.
Lisabonská smlouva, upravující a svým způsobem zjednodušující rozhodování uvnitř sedmadvacítky, měla podle původních plánů platit už letos. Náhradním termínem je leden 2010, který po čerstvém souhlasu Irů ještě teoreticky lze stihnout. Záleží ale na českém Ústavním soudu a Václavu Klausovi.
Jak na Klause?
V Bruselu panuje přesvědčení, že Václav Klaus nemůže Lisabon nepodepsat, otázkou je jen, kdy se tak stane. Převažující názor je, že to bude v listopadu až v první polovině prosince, a že se tudíž personální bitva o obsazení dvou nejvyšších postů a komisařů neodehraje na konci října nadarmo.
Druhý převažující názor je, že není jasné, jak na Klause jít, jak na něho zatlačit, nebo zda je vůbec vhodné na něj tlačit, aby smlouvu podepsal co nejdříve poté, co o ní rozhodne český Ústavní soud. „Češi mají na takový postup právo. Pokud jde o tlak na Klause, jsem opatrný, řekl k českým průtahům předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek.
Čeští politici a úředníci, mající Lisabonskou smlouvu v agendě, hovoří o „signálech z Hradu, že až český Ústavní soud rozhodne o stížnosti senátorů, nebude prezident s podpisem otálet.
Tlak na něho ale vzrůstá už teď, bez ohledu na to, kdy a jak soud rozhodne. „Václav Klaus přece nemůže smlouvu nepodepsat. Jeho první hlavní námitku, legitimitu, odstranilo irské referendum. Tu druhou, suverenitu, vyřeší Ústavní soud, říká Piotr Kaczyński, analytik bruselského think tanku CEPS.
Hodně ze svého politického kapitálu investoval do prosazení Lisabonské smlouvy francouzský prezident Nicolas Sarkozy, proto zatím nejsilnější slovní útoky vůči Čechům zaznívají a budou zaznívat z Paříže. Páteční návrh listu Le Monde, aby Češi byli potrestáni nejen tím, že přijdou o komisaře, ale třeba i omezením toků financí z eurofondů, označují experti za nesmysl.
Švédské předsednictví už odmítlo francouzský návrh na svolání mimořádného summitu 8. října, na němž by Sarkozy a spol. mohli českou delegaci a případně i českého prezidenta zatlačit do kouta. „Bude to hodně hlasitý tlak, ale nepůjde jen z Francie, ale i z Německa a dalších členských států, řekl včera HN Pierre Rousselin, komentátor francouzského proprezidentského listu Le Figaro.
Německo bere Lisabon jako hovotou věc, v předvolební kampani smlouva nehrála žádnou roli. I Berlín ale bude naléhat, i když kvůli blízkým vztahům s Prahou ne tak hlasitě jako Paříž – a možná o to účinněji.
Sjezd konzervativců napoví
Na druhé straně, sjezd britských toryů tento týden ukáže, jak vážně to myslí s plánem, že Klaus bude Lisabon zdržovat až do jejich vítězství v parlamentních volbách příští rok na jaře a do referenda, které by Lisabon definitivně pohřbilo.
Existují pochyby, že vůdce konzervativců David Cameron bude na referendum i nadále tlačit, když zdědí ekonomiku v hluboké recesi, rostoucí dluhy a navíc ještě válku v Afghánistánu, kterou nelze vyhrát. „Vůdce toryů bude rád, že se v takové situaci nebude muset Lisabonem zabývat, protože by tím otevřel nový spor s evropskými spojenci o něco, co je obyčejným Britům vcelku jedno, tvrdí Tony Barber, bruselský zpravodaj Financial Times.
Plán C neexistuje
S Klausovým podpisem i bez něho ovšem panuje mezi členskými státy shoda, že unie reformu, která zvýší její akceschopnost, potřebuje. Plán B (nebo spíš C, protože Lisabonská smlouva sama už je kompromis z ústavní smlouvy) v Bruselu v případě, že Lisabon neprojde, neexistuje. Převažuje názor, že by se vytvořilo jakési „tvrdé jádro a periferie.
Vnitřní rozhodovací mechanismy by se sice vyřešily smlouvou z Nice, ale EU jako globální hráč třeba v obchodu nebo bezpečnostních otázkách by se ocitla na druhé koleji. Že se to už děje, bylo patrné například už na summitu G20 v Pittsburghu, kde EU přišla o část hlasů v Mezinárodním měnovém fondu.
V zahraniční politice je unie schopna hovořit jedním hlasem – a to dost tichým – pouze v otázce tlaku na Írán. Chování administrativy Baracka Obamy vůči Evropě naznačuje, že starý kontinent ztrácí v USA postavení výlučného spojence.
Před politiky stojí také otázka, jak s projektem evropské integrace dále naložit v době, kdy vlivem krize ožívají nacionalismy. „Evropa by se měla vrátit ke svým kořenům. Lidé by měli být přesvědčeni, nikoli aby podlehli nátlaku, říká Constanze Steinzenmüllerová, analytička americkoevropského think tanku German Marshall Fund. Odkazovala tím jak k případu českého prezidenta, tak k rostoucímu pocitu odcizení obyvatel od EU.
Autor: Martin Ehl