Jiří Leschtina, Hospodářské noviny, 15. října 2009
Mirek Topolánek se probral a z mimoparlamentního exilu poradil evropským státníkům, ať se nevměšují do našich sporů s prezidentem. „Jen tím zvyšují vydírací schopnost a publicitu Václava Klause,“ prohlásil. Bohužel už nedodal, že vyděračský potenciál roste hlavně tím, že vyděračům ustupujeme. Na což by měl myslet především premiér Fischer.
Co vlastně vedlo Jana Fischera k rozhodnutí, že bude s prezidentem jednat o jeho požadavku na garance proti Benešovým dekretům a vymýšlet krkolomné postupy k jejich prosazení v Bruselu? Premiérovi záleží na tom, aby Lisabonská smlouva byla co nejrychleji ratifikována. Toho však stěží dosáhne, když bude dělat poslíčka Václavu Klausovi, který sleduje přesně opačný cíl.
Fischer nemůže spoléhat na to, že Klaus nebude své požadavky stupňovat. Že se nevysměje čemukoliv, co by vyjednal. Proto by měla vláda doporučit prezidentovi, ať své podmínky nesděluje kabinetu, ale přímo hlavám států na příštím unijním summitu. Ať sám jede do Bruselu bít se za nedotknutelnost dekretů.
Premiér by neměl dělat prezidentovi poslíčka. Na snímku zleva prezident Václav Klaus, předseda vlády Jan Fischer a předseda Senátu Přemysl Sobotka 3. září 2009 na briefingu na Pražském hradě, na kterém představili společné stanovisko k rozhodnutí Ústavnímu soudu ohledně možnosti konání předčasných voleb. Foto čtk
Dej sem tu králíkárnu
Kdo přišel na to, že Klaus je geniální taktik? Co geniálního je na tom, že počkám, až bude chybět jen můj podpis, a pak se vytasím s podmínkami, o nichž moji partneři před svým podpisem neměli tušení? To je primitivní finta, na niž se zmůže i nejpřízemnější intrikán. Skutečným majstrštykem by bylo, kdyby prezident vytáhl do Bruselu v době vyjednávání Lisabonské smlouvy a své požadavky prosadil ve vroucím ringu těch nejtěžších vah.
Klaus ale pověřil vyjednáváním premiéra Mirka Topolánka. Ten také dojednal kompromisy a smlouvu podepsal. A teď má jeho nástupce v premierském křesle přikvačit s dodatečnými požadavky? Vláda bude připomínat hysterickou choť, jež po podpisu a ověření dohody o rozdělení rodinného majetku, křičí na manžela: „Ale já chci tu králíkárnu, co připadla tobě.
Vláda odmítla prezidentovo tvrzení, že Lisabonská smlouva by mohla vést k zpochybnění Benešových dekretů. Pokud se Fischer ujme vyjednávání, bude šestadvaceti hlavám evropských státu jasné, že bojuje za něco, čemu sám nevěří. A co představuje pro řadu státníků neuchopitelnou chiméru. Dost ponižující role pro úřednického premiéra. Jak asi může uspět?
V úplně jiné situaci byl například polský premiér, který si v pravý čas a na pravém místě vymohl výjimku z Listiny základních práv EU kvůli sňatkům homosexuálů. Což je srozumitelný problém, byť se za ním mohl skrývat i iracionální strach z nároků vyhnanců.
Staří démoni versus zdravý rozum
Důvody, proč by se vláda i parlamentní strany měly postavit Václavu Klausovi, jsou ovšem i ryze vnitropolitické. Prezident se touto „last minute podmínkou, vypálenou bez konzultace s vládou či parlamentními stranami posunul zase o něco více do role autokrata. A vláda i parlament by měly ve vlastním zájmu přejít do protiútoku.
Prezident vytáhl sudetskou kartu i proto, aby si zajistil podporu veřejnosti při případném konfliktu s parlamentem. Předpokládá, že lídři stran se před volbami neodváží vytáhnout proti strážci Sudet. Ale cloumají skutečně s většinou veřejnosti paranoidní obavy z majetkových nároků sudetských Němců?
Už při volbách 2002 se Klausova ODS pokusila probudit staré démony, když zaplavila republiku plakáty, na nichž bylo české území obklíčeno černými Sudety. A prohrála. Jacques Rupnik z toho vyvodil, že „veřejné mínění tuší meze, kam až nacionalismus může pustit. A když se jeví, že může zpochybnit něco podstatnějšího, a to jsou vztahy se sousedy a evropská integrace, zdravý rozum u většiny – i když mírně – zvítězí.
Ve jménu tohoto zdravého rozumu by se měli Fischer, Topolánek, Paroubek, Svoboda i Schwarzenberg spojit. A Klause v jeho sudetoněmeckém třeštění izolovat. A v případě, že Ústavní soud znovu posvětí Lisabon, vyvinout společný tlak, aby prezident smlouvu bez jakýchkoliv podmínek podepsal.
A jestli sázka na zdravý rozum nevyjde a veřejné mínění naopak podpoří prezidenta? Pak by skutečně bylo načase přemýšlet, co vlastně v Evropské unii pohledáváme.
Autor: Jiří Leschtina