Lukáš Macek, Hospodářské noviny, 22. října 2009
Václav Klaus se obává, že právně závazná Listina základních práv Evropské unie otevře potomkům sudetských Němců prostor, aby mohli začít uplatňovat majetkové nároky. Žádá proto po Bruselu „záruky“. Nuže, jde-li mu jen o to, je odpověď jednoduchá: zde jsou záruky, po kterých touží.
Unie nemá a nebude mít pravomoc zasahovat do vlastnických vztahů uvnitř členských států a ani listina jí nemůže tuto pravomoc dát. Zakládací smlouvy (i po Lisabonu) jasně stanoví, že se „nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech.
Lisabon dále jasně a opakovaně říká, že „listina nijak nerozšiřuje pravomoci unie vymezené ve smlouvách. Navíc listina zaručuje základní práva občanů vůči členským státům jen tehdy, když aplikují unijní právo. Jak již bylo řečeno, toto právo se netýká vlastnických vztahů a ve sporu s českým státem v této oblasti se proto nelze o listinu opřít. Nemluvě o zákazu retroaktivity: komunitární právo začalo vznikat od roku 1957, nelze je tedy aplikovat na spory vycházející z událostí z roku 1945.
Podle Lisabonu též unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Bude tak pro ni závazná i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který majetkové nároky sudetských Němců již odmítl.
Listina samotná pak praví: „Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Proč se tedy obávat, že by na základě té samé listiny byli čeští občané vyvlastněni sudetskými Němci, když z hlediska českého práva je jejich majetek zákonně nabytý?
I evropští soudci ctí princip právní jistoty. A ten mluví ve prospěch dnešních vlastníků, jakkoli lze – dnes již jen morálně – odsoudit způsob, jakým došlo k nabytí jejich majetku před více než šedesáti lety.
Dodejme, že již Topolánkova vláda chtěla ve vztahu k Listině základních práv slyšet, že bílá je opravdu bílá. Lisabonská smlouva proto zahrnuje bizarní Prohlášení České republiky k Listině základních práv Evropské unie, které jen opakuje to, co je již ve smlouvě napsáno a potvrzuje výše zmíněné argumenty.
Vždy se lze strašit představou, že jednoho dne geniální a právo odvážně ohýbající advokát narazí na zešílevší soudce. Ale pravděpodobnost takové hypotézy ve věci majetkových nároků sudetských Němců není po Lisabonu větší, než byla před ním. A celkově je to hypotéza tak silně nepravděpodobná, že je nejen nezodpovědné, ale v jádru i směšné kvůli strachu z ní odmítat Lisabonskou smlouvu. Ta naopak výrazně upevňuje systém, který našemu národu dává historicky bezprecedentní míru bezpečí a vlivu na evropské i celosvětové dění.
Argumentace Václava Klause proti Lisabonské smlouvě doposud měla jistou intelektuální úroveň, byť nebyla prosta věcných chyb a stála zcela mimo hlavní proud současné politické i akademické diskuse. Je smutné, že v úzkých vsadil na populistické strašení, které doposud bylo výsadou několika okrajových figur naší politické scény.
Autor: Lukáš Macek